Kábul – Cestování prašným chaosem nechtěného kouta světa


Horko, prach, ženy na ulicích zahalené v hidžábech, nikábech i burkách, vůně grilovaného jehněčího masa ve vzduchu se mísí se zápachem pouličních stok a odpadků nahromaděných ledabyle na ulicích. Jsem v Kábulu, hlavním městě Afghánistánu. Destinaci, které se cestovatelé raději vyhýbají.

Bezpečnost je asi to první, co člověka napadne při cestě do Afghánistánu. A více než kdy jindy je bezpečnost to hlavní. Nejsem střelec milující dobrodružství za každou cenu a přestože se toulám „jen“ ulicemi Kábulu nejsem tu bez přípravy a snažím se dodržovat maximum bezpečnostních doporučení.

Je snadné na možná rizika zapomenout. Město si žije svým chaotickým tempem a nedá vám rizika pocítit. A přesto 14 dnů zpátky Taliban ostřeloval raketami kábulské mezinárodní letiště a každý měsíc proběhnou sebevražedné bombové útoky. (Pokračování článku.)

»» Pokračování článku…

Cestování se změnilo, přesto… svět je pořád výzvou a inspirací!


Když se ohlédnu na mé starší články, jedna věc je nepřehlédnutelná – poslední příspěvek před dvěma lety, spíše čtyřmi či pěti. Zdálo by se, že jsem přestal cestovat? Ale kdeže. Na cestách jsem neustále. Něco se ale změnilo.

Jako malý jsem vyrůstal na příbezích Indiana Jonese, snil jsem o místech, která mi připadala nedostupná a zahalená tajemstvím. Dobrodružství a pestrobarevnost světa tak lákaly. A pak to přišlo. První let letadlem, první toulky Indií a Nepálem. Pohledy na Mt. Everest, čajové plantáže Darjeelingu, uctívání bohyně Kálí v ulicích Kathmandu, spalování zemřelých na březích Gangy. Zničeho nic mě všechny odlišnosti světa pohltily a ja cestuji dodnes.

Cestování se ale změnilo. Stalo se dostupnou komoditou, ceny dálkových letenek se propadly na historická minima a internet se stal tak všudypřítomným, že postřehů z cest jsou kolem nás stovky. Často v přímém přenose. A já ztratil motivaci své postřehy zapisovat.

Příběhy a zážitky se v posledních letech dál vrstvily jeden za druhým. Znovu jsem se vrátil do Japonska, znovu na Filipíny, povídal si o českých spisovatelích s baristou v Kuvajtu, toulal se z(a)traceným Haiti, nechával se unášet oslavami Tihar v ulicích Kathmandu. Desítky letů a přeletů za posledních pár let…

A dnes? Je půlnoc, čekám na dubajském letišti na navazující spoj a těším se na všechna ta další setkání, poznání a objevy, které zažiju zítra, pozítří, za pár měsíců i v příštích letech.

Cestování nastavuje zrcadlo nám samým. Pomáhá pochopit svět v souvislostech, radovat se z maličkostí, milovat tu rozmanitost, chutě a vůně. Přemýšlet o nás samých, važit si, respektovat. Možná už nebudu tolik psát, o to víc chci prožívat…