Zátoky Passekudah a Kalkudah: Prokletá krajina

Datum vydání:18.01.2009
Komentáře:1 Komentář
Kategorie:Mé vlastní cesty, Pákistán, Indie a Srí Lanka 2008/2009

Při každé delší cestě do Asie se snažím na závěr naplánovat odpočinek na plážích. Po pěti týdnech trmácení se rozpálenými autobusy, přespávání ve vymrzlých hotýlcích, to všechno je odpočinek pro duši ale ne pro tělo. I letos jsem pláže nemohl vynechat, ostatně to je důvod proč jsem se na Srí Lanku po roce vrátil. Nakonec se to samozřejmě zvrtlo a já křižuji ostrov sem a tam, ale projet pobřeží od východu na západ jsem si prostě nechtěl nechat ujít. A tak jsem během dvou dnů přejel Srí Lanku od západního břehu k východnímu do malého městečka Kalkudah a na jeho přilehlé pláže v zátoce Passekudah a Kalkudah.

Nádherné pláže ve tvaru půlměsíce, jemný písek a příjemné vlny. Co víc si přát? Přeci jen by se něco našlo.

Před třiceti lety patřila tato část Srí Lanky k nejrozvinutějším na východním pobřeží. Pak přišla občanská válka, která krajinu změnila ve smutné memento tehdejších bojů. I přesto si sem v devadesátých letech opět našli cestu turisté a plážové hotýlky se zdmi označkovanými dopadajícími kulkami se začaly znovu plnit. Vše změnil 26. prosinec 2004 kdy ráno ke břehu dorazila vlna tsunami. 41000 lidí tehdy na Srí Lance zemřelo, z toho 217 na zdejších dvou plážích. Co načala destruktivní vlna dokončily buldozery a pláže zůstaly uzavřeny, bez života. Drahý hotel Imperial i malé hotýlky lemující pláže zmizely ze světa a dnes, po čtyřech letech, tu stále najdete jen tři nově postavené domky. Jeden z nich nabízí skromné rodinné ubytování zbloudilým turistům a právě v něm jsem našel útočiště po dva nádherné následující dny. (Pokracovani clanku…)

Plaz Kalkudah

Samotný příjezd se nesl v duchu velkých nejistot. Jsou už pláže přístupné? Je tu nějaká možnost ubytování? Bylo na čase vše zjistit. Po několika hodinách v autobuse jsem vystoupil v městečku Valaichchennai vzdáleného pět kilometrů od zdejších pláží.

Proč jen ti srílančani nedávali ve škole při výuce angličtiny pozor? Domluvit se je sakra problém. Ale nakonec mi bylo přeci jen potvrzeno, že do Kalkudy můžu jet tuktukem a že je tu i nějaké ubytování. I přesto, že najít ubytování nebylo tak snadné, podařilo se. Pět minut chůze od pláže za krásných 85Kč na den.

Opuštěná krásná pláž, na jednom jejím konci rozmotávají rybáři své sítě a místní děti dovádí ve vlnách, jinak nikde nikdo. Jen písek, vlny a já. A víc toho tu vlastně ani není. Zatímco po pravé ruce sledujete vlny rozlévající se po pláži, po levé leží jen hromady suti z původních hotelů a restaurací. Vše srovnáno se zemí a prorostlé vzrostlým křovím. Snad možná příští rok zde má stát pět nových hotelů. Snad. Do té doby to bude stále místo, kam turisté zavítají jen ztěží.

Ubytování jsem si našel u jedné místní rodiny, která má tři pokoje připravené pro případné hosty. Těch sem opravdu mnoho nejezdí. Poslední dorazil začátkem ledna, pak jeden v prosinci a předtím někdo v červenci. Jinak nikdo. I to svědčí o tom jak je tato část ostrova doslova zapomenuta. A snad díky tomu jsem se na ty dva dny stal spíše členem rodiny, než platícím hostem. Paní domácí mi vařila nejlepší jídlo, které jsem na ostrově ochutnal (rýže, zelenina na kari, dvě ryby, malí krabi, rajčatový salát… Cena 35Kč.), po domě pobíhaly dvě malé holčičky (4 a 7 let) které o sobě dávaly stále hlasitě vědět a jejich otec mi vyprávěl o osudech jejich rodiny i domu, ve kterém dnes nacházím útočiště.

Žít tu nikdy nebylo snadné. Na první pohled malebná plážová krajina, na druhý pohled místo, kde vám dům srovná se zemí letecký nálet, když postavíte nový přijde tsunami, které vás připraví o střechu nad hlavou i o manželku a matku čerstvě narozené dcery…

Byla sobota a „moje“ rodina slavila takovou jejich variantu svátku Thai Pongal, který se tu obecně slavil ve středu. Svátek sklizně, děkování slunci a bohům za bohatou úrodu, plodný dobytek a úspěšný nadcházející rok. V sedm hodin ráno už jsem mohl sledovat jak na dvorku chystají malý stánek z palmového listí s obětními dary v podobě květin, banánů, kokosů a dalších dobrot. Do toho se rozhořely vonné tyčinky a začalo se s dojením krav, aby bylo mléko na mléčnou rýži, která se při tomto svátku tradičně vaří ve velké nádobě. I já si vyzkoušel dojení krav a tak jsem si trochu jídla také zasloužil. V deset hodin už bylo podojeno a rýže uvařena. Byl čas vykonat Pudžu, samotný obřad děkování bohům. Zpěv modliteb, rituály a nakrmení obětními laskominami místní dobytek.

Bylo to krásné ráno a hezké rozloučení s celou rodinou. Dny mé dovolené se pomalu a jistě zkracují a tak je na čase vydat se opět na cestu…

Tip na recept: Čerstvá šťáva z kokosu, na kolečka nakrájený banán, limetková šťáva a cukr. Smíchat, nechat odstát a získáte výtečný osvěžující nápoj.

SOUVISEJICI FOTOGRAFIE: