Gunung Brinchang, aneb jak jsem opět umíral


Včerejší toulky byly po „malém treku“ shledány jako zábavné a tak je i dnes rozhodnuto vyrazit na další horu, kterou už ale opravdu zdolám. A ne že ne! Hlásím se stále z Cameron Highlands, místa vhodného pro odpočinek, dobrý čaj a pomalé umírání když se kancelářská krysa snaží zjistit, jestli má v těle ještě nějaké svaly.

Nebudu vám nic nalhávat, když v Praze dobíhám autobus, kyselina mléčná rozlévající se do unavených svalů o sobě dává okamžitě vědět. Proto každý rok při svých toulkách po zemích vzdálených zjišťuji, co ještě vydržím. Budiž cesta na vrchol Gunung Brinchang (2032m) dalším takovým pokusem. (Pokračování článku…)

Cameron Highlands© iStockphoto.com, Cameron Highlands, Malajsie

Venti Vanilla Café Latté ve Starbucks bylo opravdu správným začátkem dnešního ospalého dne a proto mé kroky příjemně ubíhaly. Z Tanah Rata přes pět kilometrů vzdálený Brinchang až na začátek treku s pořadovým číslem jedna. Příjemná lesní cesta si to vinula pomalu vzhůru aby brzy zmizela v hustém zeleném porostu, který se po pár krocích kolem vás omotal a nebylo cesty zpět. Konec legrace, trek právě začíná. První schody z kořenů a padlých stromů ubíraly na síle. Z půlmetrových převýšení se záhy staly metrové. Kluzké kameny porostlé mechem, propadlé otisky bot v bahně kolem vás, záchytné lano navázané v některých úsecích, abyste se vůbec mohli vyškrábat o kus dál. Tohle vynásobte více než dvěma hodinami bez jediné rovinky. Úžasný! Sice každou chvíli zažíváte pocit, že dál už to přeci nejde, ale zároveň vás to hrozně baví.

Když se celí od bahna vyškrábete na vrchol Gunung Brinchang, zažíváte pocit zadostiučinění. Včera jsem Gunung Beremban nedal, ale dnes už jste si na mě nepřišli. Po čtyřech hodinách od dopití svého kafe jsem došel k cíli mé cesty. Ikdyž, jak se to říká? V tomhle případě opravdu platí, že cesta byla cíl.


Mraky převalující se přes pohoří Cameron Highlands při pohledu z vrcholu Gunung Brinchang (2032m). Šestkrát zrychleno.

Zpět do města už mě vedla příjemná silnice kopírující místní čajové plantáže a zase bylo na co koukat. Jen snad místo 11 kilometrů mohla být cesta kratší. To už jsem opravdu jen střídal nohy v pravidelně nepravidelném rytmu a těšil se znovu do sprchy.

Přes sedm hodin chůze. V nohách nějakých dvacet kilometrů, strastiplná cesta na vrchol Gunung Brinchang a další skvělý den, kdy umíráte únavou s úsměvem na tváři.



Související články:

RSS

1 Komentář

  1. Moc pekne chlape, cekam na dalsi clanky. Vzdycky me to prenese uplne jinam a clovek tak v praci aspon vypne.

    #1 wordicek (14.12.2009)

Přidejte svůj komentář: