- Datum vydání:03.01.2010
- Komentáře:1 Komentář
- Kategorie:Filipíny a Malajsie 2009/2010
Autobus poskakuje po serpentýnách horských silnic plných kamení a prachu, zatímco vy se modlíte za alespoň krátký úsek zpevněný betonem. Sesuvy půdy každou chvíli ukrajují okraje silnice a není s podivem, že padesát kilometrů dlouhá cesta do horské vesničky Kabayan trvá pět hodin.
Tady, uprostřed hor, v zemi potomků horských lidí Ifugao, poblíž nejvyšší hory severního Luzonu (Mt. Pulag, 2992 m.n.m.), je má první zastávka na Filipínách. Opět je na čase zkusit, co mé tělo vydrží při toulkách do přilehlých kopců. A aby cesta byla zajímavější, na jejím konci se vydám do jeskyně s mumiemi, které tu leží už stovky let. (Pokračování článku…)
Jedna z mumii v jeskyni na konci meho treku. Kabayan, Filipiny 2010.
Když jsem před týdnem přistál letadlem Air Asia na letišti Clark poblíž Manily, bylo mi jasné, že nechci ztrácet drahocenný čas. Taxi mě proto odvezlo z letiště přímo na autobusové nádraží Dau kde už jen stačilo počkat na nejbližší autobus směřující na sever. Po pěti hodinách, už za hluboké tmy jsem se ubytoval v městě Baguio abych hned ráno za rozbřesku pokračoval dalších pět hodin do cílové vesničky Kabayan.
Jak je mým zvykem, plánuju svou cestu ze dne na den. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Kabayan nabízí minimálně dva zajímavé treky – dvoudenní cestu na vrchol Mt. Pulag a jednodenní výpravu za mumiemi. Pro každou cestu bohužel potřebujete průvodce, který vám ukáže cestu. Kdykoli to jde, snažím se průvodcům vyhnout, ale když není na vybranou… Volím cestu za mumiemi nemaje stan pro nocování na Mt. Pulag a z peněženky tak mizí v přepočtu 400Kč, což by mi vystačilo na ubytování pro následujících pět dnů. Ráno v nepříjemných šest hodin za rozbřesku vyrážíme.
Slunce pomalu vykukuje zpoza okolních hor a po hodině chůze dosáhne i na naši cestu. Teplota rychle stoupá a stín vysokých borovic vítám s nadšením. Nevím kde jsem k té myšlence přišel, ale čekal jsem nepříliš náročnou cestu, která nezabere víc než pět hodin. Koho by ale napadlo, že cílové jeskyně budou až úplně na vrcholku Mt. Timbac? Nakonec to bylo šest hodin, ale jen na vrchol. Další tři hodiny pak cesta zpět.
Dlouhá cesta byla ale vykoupena nádhernou krajinou, provoněnou vůni borovic, proplétající se přes zahrady místních farmářů, přes terasovitá rýžová políčka a omotávající několik hor. Je neskutečné na jakých místech dokázali zdejší lidé vybudovat prostor pro pěstování ty brambor, tu fazolí či rýže. Sklon krajiny až 60° je nedokázal odradit a nechci si ani představovat, co bych musel na jejich místě podniknout při následné sklizni.
SOUVISEJICI FOTOGRAFIE:
Aby cesta byla trochu víc namáhavá, zkouší průvodce mou trpělivost s nekonečným množstvím zkratek. Zkratky, které sice možná zkrátí překonávanou vzdálenost, ale věřím tomu, že mě mají jen víc vyčerpat. Po pěti hodinách stoupání už jsem na slovo „zkratka“ alergický. „Tohle je poslední zkratka“ dodává brzy na to můj průvodce před snad nejnamáhavější z nich.
Je úžasné když jdete někam a nevíte, kdy bude cíl. Namlouváte si tak, že za příští zatáčkou už tam musíte být a to vás udržuje při síle. Není však nic horšího, než když se vyškrábete na vrchol hory, rozhlížíte se kolem a kocháte se pohledem na krásné dva vrcholky ležící kdesi před vámi. Na to položíte nevinnou otázku: „Co to je ta světlá věc na vrcholu té jedné z hor?“ „To je dům správce jeskyní s mumiemi“ odpovídá průvodce. „Aha, a kde jsou ty jeskyně?“ „No to je ten druhý vrchol vedle“ doplní opět průvodce a já otáčím oči v sloup.
Nevěřím svým očím, a především nohám, ale jsme tu. Už jen malá branka, a zábradlí vedoucí naše kroky k jeskyním. Tedy jeskyním, vypadá to spíš jak malé sklípky zbudované ve skále. Abyste mohli dovnitř, musíte lézt po čtyřech. Uvnitř je namačkáno několik starých dřevěných rakvi v nichž jsou uloženy mumifikovaná těla. Průvodce několik z nich otvírá, rozbalí látku chránící jejich vysušená těla a já si tak můžu z blízka prohlédnout i zbytky tetování zdobící jejich ruce.
Prekvapive neni prilis mnoho turistu, kteri se vydavaji na tuto cestu. Posledni z nich tu byl pred tremi dny a posledni cesti turiste v kvetnu 2008. Ale asi to tak ma byt. Lepsi, nez aby tu staly fronty jak pred Eiffelovou vezi a autobusy vozily jednu vypravu turistu za druhou. Odlehlost tohoto mista a tezka dostupnost dela z Kabayanu poklidne misto ktere si stale uchovava svou atmosferu a kouzlo.
Mumifikace tu má v horách dlouhé kořeny a vyschlá těla můžete najít v mnoha jeskyních. Některé mumie mohou pocházet z období 2000 let před Kristem. Až s příchodem křesťanských španělských dobyvatelů byly mumifikační praktiky potlačeny jako nehygienické a tato tradice pomalu vymřela. Poslední mumie v Kabayanu přesto pochází z roku 1901.
Jen ztěžka mě nohy donesou do postele. Byl to dlouhý den a říkám si, že nějaká ta pláž by opět neškodila. To ještě netuším, že za dva dny zase budu trekovat v nekonečných kopcích. To už ale bude jiné místo a jiný příběh.
1 Komentář
Pěkný blog, fotky i článek, jen mi nedá napsat – my byli na Filipínách 1.-14.12. 2009 a navštívili jsme samozřejmě i Kabayan, tak si dovolím poopravit tu informaci, že poslední čeští turisté tam byli v květnu 2008 :) ;)