Jsou místa na Zemi, kde se zastavil čas. Na ostrově Papua Nová Guinea žijí lidé stejně jako před tisíci lety, v Pákistánu se svět přestal točit někdy v 18. století. Ano, je tu přeci jen něco nového… auta, mobilní telefony, masové využití betonu… samotný způsob života místních se však prakticky nezměnil.

V Karáčí jsem se vydal na návštěvu místní prádelny pod otevřeným nebem. Plocha malého fotbalového hřiště ověšená stovkami kusu sušícího se prádla pohybující se s každým poryvem větru a do toho muži peroucí spousty hromad prádla patřící lidem z blízkého okolí. Vybetonované boxy s vodou nad kolena a v nich postavy v pravidelném rytmu mlátící namydlenými kusy mokrých oděvů do rovné plochy před sebou. Namáhavá práce od rána do večera, 5 PKR (cca 1,20Kč) za každý kus oděvu, bez rozdílu.

Překvapilo mě, jak v té záplavé oblečení každý pozná čí jsou které kalhoty a komu patří to šedivé tričko na konci šňůry. Vše vyřeší malá značka nakreslená na vnitřní straně oblečení. Každá rodina má svou vlastní, vysvětluje mi jeden z místních. Je mu 54 let,v této prádelné se narodil a dnes tu vychovává svých pět dětí. Bydlí hned vedlo sušícího se prádla, tam mezi odpadky pod slaměnou střechou. Upřímně, připadám si jak v chudinském slumu. Nedivím se, že me řidič taxíku, který mě přivezl, kladl na srdce ať dávám pozor. Nesmím chodit jinam než po území této prádelny a prstem ukazuje na místo, kudy se mám vrátit.

Má přítomnost, tak jako všude, budí patřičnou pozornost. Děti se osmělují jako první, dospělí muži je brzy doplňují. Anglicky moc neumí, ale otázek mají spousty. Když se po půl hodíně kolem mě vytvoří početná skupinka asi dvaceti postav začíná na mě nervozně volat taxikář ať hned jdu pryč. „Co jsem vám řikal, neupozorňujte tak na sebe. Já jsem tu od toho aby se vám nic nestalo.“ Povídá ve spěchu taxikář a vede mě rychle k autu. Když odjiždíme, míjíme policejní kontrolní stanoviště.“Vidíte ty policisty? Tady opouštíme nebezpečnou oblast. Vše až po tuto hlídku je mimo kontrolu. Policisté tam ani nevstupují…“ Omlouvám se, ale to už jsme dávno zpět v uličkách Karáčí, které dobře znám.

Z výrazu ve tváři taxikáře mi bylo jasné, že jeho starosti nebyly divadýlkem a už chápu, proč mě nechtěl dovézt jen k prádelně, odkud jsem se chtěl původně sám potulovat nazpět místními uličkami. „300 rupií za cestu tam a zase zpátky. Jen tam vás nepovezu. Jedině zpáteční cesta.“ Vše začíná dávat větší smysl…


Pradelna v Karaci from robertstipek on Vimeo.



Související články:


RSS

2 Komentářů

  1. pche, che, to s těma značkama na oblečení mi připomnělo mateřskou školku :-) jinak sleduju že se v tobě zrodila dobrodružná povaha a odvažuješ se pátrat ve městech víc a víc, hlavně dávej bacha ať nepřijdeš o věneček Robí Wilijemsi, dávej na sebe prosím bacha :-) co nějaké info pro mne – co ženy, jsou to krasavice ?

    p.s. ježíšek ti něco nechal u nás v kaceláři, až přijedeš :-)

    zatím good luck, vracím se k učebnici..

    #1 Pepa II (25.12.2008)
  2. Pepa: Diky moc za vzkazy i za Jeziska :] za mesic se stavim :]

    #2 Robert (26.12.2008)

Přidejte svůj komentář: