- Datum vydání:28.12.2008
- Komentáře:Žádný komentář
- Kategorie:Mé vlastní cesty, Pákistán, Indie a Srí Lanka 2008/2009
Z Lahore na jediný hraniční přechod mezi Pákistánem a Indií je to v podstatě kousek. Městský autobus číslo 4 vás od vlakového nádraží dopraví během půlhodinky do malého pohraničního městečka za necelých 5Kč a odtud je to na hranice už jen sedm kilometrů. Cestu vám pak rádi zkrátí rikšové za pár korun.
Hned po příjezdu na mě volal jeden místní prodejce, který si prostě chtěl povídat. Svou velmi dobrou angličtinou kladl jednu otázku za druhou a postupně mi představil i své dva malé syny. Jako pohoštění jsem dostal čerstvý mrkvový džus a v příjemné atmosféře zde strávil necelou čtvrthodinku. Vydal jsem se pak dál hlavní ulici směrem k hranicím a po chvíli zjistil, že už tu nejsou žádní rikšové, které bych mohl odmítat. Naopak. Teď bych spíš nějakého potřeboval, ale vracet se mi zpátky nechtělo a tak jsem šel a šel. Po chvíli se u mě zastavil mladík na motorce, jestli prý nechci svézt. Mé argumenty, že mám těžký batoh ho neodradily a tak mě odvezl až téměř na hranice. Zbylých 500 metrů jsem si kráčel mlhou hustou tak, že by se dala krájet a užíval si poprvé na cestě nádherného ticha. Auta projížděla kolem jen sporadicky, ptáci spokojeně prozpěvovali z korun stromů na okolních políčkách a já byl spokojený. Byla to příjemná změna.
Na hraničním přechodu jsme potkal zajímavou partu kluků z Irska. Vlastně to byli první cizinci, které jsem v Pákistánu potkal. Kev, Jes a Guillaume ve své staré dodávce vyrazili na cestu z Irska do Austrálie někdy před půl rokem a před sebou mají ještě minimálně jeden rok cesty. Vzali mě do auta a odvezli z hranic do centra Amritsaru. „Dík za svezení a šťastnou cestu,“ rozloučil jsem se s nimi a vyšel do ulic směrem k Zlatému chrámu.
Konečně Indie. Jako by rázem vše kolem ožilo. Dokonce i slunce se ukázalo. Nikdy bych nečekal, že do Indie se budu někdy vracet už po čtvrté…
Amritsar, město s největší atrakcí v podobě Zlatého chrámu, který leží uprostřed čtvercové umělé nádrže spojený s břehem mostem a kolem dokola nádrže se táhne promenáda po které proudí desítky tisíc poutníků denně. Vítejte v nejsvatějším místě Sikhů, roztomilých pánů v turbanech s plnovousem na tváři, kteří sem putují několik století. V chrámu, který je od roku 1802 pokryt 750kg zlata, leží svatá kniha sikhského učení, kterou do chrámu odnáší každé ráno ve tři hodiny procesí aby z ní po celý den předčítali čtyři kněží. Jejich zpěvná recitace se nese celým okolím z reproduktorů rozmístěných po celém komplexu Zlatého chrámu. S příchodem deváté hodiny večerní jsou opět připravena zlatá nosítka, do kterých je kniha obřadně uložena a odnesena, aby se opět ráno mohla vrátit na své místo. Zajímavé je, že kniha a její texty jsou natolik uctívány, že v případě, že jsou u jakékoli kopie této knihy poškozeny její listy natolik, že z nich již nejde číst, nebo při tisku vzniknou odřezky a odpad, který nese jakékoli části svatého textu, jsou tyto kousky pohřbeny s veškerou slávou jako by zemřel normální člověk.
Amritsar – Zlaty chram from robertstipek on Vimeo.
Do Amritsaru jsem zavítal poprvé někdy před třemi lety a vždy se mi líbilo místní učení vedoucí věřící k úctě a vstřícnosti ke všem poutníkům. I proto jsou v tomto komplexu ubytovací kapacity pro tisíce lidí, kteří zde mohou zdarma přespat a ve zdejší obří kuchyni se 24 hodin denně vaří a podává zdarma jídlo pro každého bez rozdílu. Všichni zde pracují dobrovolně a považují to za čest. Věc, která by stěží fungovala v jiných koutech planety.
Pro turisty je sympatické, že tu mají oddělené ubytování v místnostech o třech postelích, kde mají přeci jen trochu více soukromí. Navíc nechybí ani oddělená sprcha. Příjemné. Docela se nabízí srovnání se stavem před třemi lety. To co se z mého pohledu zlepšilo výrazně k lepšímu jsou nové zrekonstruované toalety, kde jsou nyní moderní pisoáry na fotobuňku a vše je čisté a uklizené. Už konečně zmizely „čůrací stěny“ se žlábkem. Pokrok se nedá zastavit a je s podivem, že vše tu dokáže fungovat jen z dobrovolných příspěvků.
Jen škoda, že počasí si postavilo hlavu a už od Pákistánu je krajina zahalena hustou mlhou a teplota klesá ráno a večer někam k nule. O důvod víc vyrazit znovu na cestu. Snad se dnes dostanu do autobusu směr Jaipur abych pak mohl dál putovat do dalších míst úžasného Radžastánu. Kdo ví, kam mě me nohy ještě dovedou.
SOUVISEJICI FOTOGRAFIE:
Žádné komentáře