Když se ohlédnu na mé starší články, jedna věc je nepřehlédnutelná – poslední příspěvek před dvěma lety, spíše čtyřmi či pěti. Zdálo by se, že jsem přestal cestovat? Ale kdeže. Na cestách jsem neustále. Něco se ale změnilo.
Jako malý jsem vyrůstal na příbezích Indiana Jonese, snil jsem o místech, která mi připadala nedostupná a zahalená tajemstvím. Dobrodružství a pestrobarevnost světa tak lákaly. A pak to přišlo. První let letadlem, první toulky Indií a Nepálem. Pohledy na Mt. Everest, čajové plantáže Darjeelingu, uctívání bohyně Kálí v ulicích Kathmandu, spalování zemřelých na březích Gangy. Zničeho nic mě všechny odlišnosti světa pohltily a ja cestuji dodnes.
Cestování se ale změnilo. Stalo se dostupnou komoditou, ceny dálkových letenek se propadly na historická minima a internet se stal tak všudypřítomným, že postřehů z cest jsou kolem nás stovky. Často v přímém přenose. A já ztratil motivaci své postřehy zapisovat.
Příběhy a zážitky se v posledních letech dál vrstvily jeden za druhým. Znovu jsem se vrátil do Japonska, znovu na Filipíny, povídal si o českých spisovatelích s baristou v Kuvajtu, toulal se z(a)traceným Haiti, nechával se unášet oslavami Tihar v ulicích Kathmandu. Desítky letů a přeletů za posledních pár let…
A dnes? Je půlnoc, čekám na dubajském letišti na navazující spoj a těším se na všechna ta další setkání, poznání a objevy, které zažiju zítra, pozítří, za pár měsíců i v příštích letech.
Cestování nastavuje zrcadlo nám samým. Pomáhá pochopit svět v souvislostech, radovat se z maličkostí, milovat tu rozmanitost, chutě a vůně. Přemýšlet o nás samých, važit si, respektovat. Možná už nebudu tolik psát, o to víc chci prožívat…
Letiště Miláno – Malpensa. Další noc na letišti. 11.11.2012.
