Karáčí, město 18 milionů obyvatel. Rušné, špinavé a přesto pestré a barevné. Nenajdete tu žádné památky, které vás oněmí úžasem a přesto se tu spokojeně potloukám už třetí den. Ano, přiznávám, první den se nedá moc počítat. Těch 20 hodin spánku jej poněkud vymazalo, ale druhý den, kdy jsem se v dešti toulal místními uličkami a schovával se před přívaly vody pod kopulí mešity Masjid e-Tooba (největší mešita na světě s jediným dómem), už stály rozhodně za to. »» Pokračování článku…
Vyřízení víz do Indie byla jen formalita, kde jsou ty časy, kdy si s vámi odpovědný člověk na indické ambasádě detailně povídal a chtěl vidět kopii letenky, proč do Indie jedete a co tam budete dělat. Poslední roky už jen podáte žádost, zaplatíte nekřesťanských 1600Kč a za tři dny si jdete pro hotová víza platná na 6 měsíců. (Více o indických vízech na www.india.cz).
To pákistánské velvyslanectví bere vše smrtelně vážně. No co kdyby chtěl třeba nějaký český turista v Pákistánu zůstat nebo tam tropit nepřístojnosti? Ve čtvrtek mě z ambasády poslali domů s tím, že mi chybí kopie letenky a denní itinerář. V pátek jsem tedy zvonil na dveře znovu. V ruce kopii letenky i itinerář, který jsem si ten den ráno vymyslel podle pohledu na mapu Pákistánu. Psal jsem města, která mě zaujala a termíny příjezdu jsem si zcela vymyslel. No můžu za to, že ještě dnes, tři dny před odletem, nevím kam přesně se v Pákistánu chci podívat?
Pákistánský úředník držel v ruce všechny mé podklady a spokojeně pokyvoval hlavou zatímco já pomalu chystal požadovaných 31 dolarů v hotovosti. Vědomí, že je pátek a já potřebuju víza do úterního večera, mi přeci jen nedodalo klidu a tak jsem se opět úředníka zeptal:
„Prosím vás, opravdu stihnete připravit víza do úterý? Už ve středu přeci jen odlétám.“
„Ne“ oznámil s klidným hlasem úředník. „Víza vystavujeme do 4 pracovních dnů.“
„Vždyť ještě včera jste mi sliboval, že to není problém“ reaguju poněkud nervoznějším hlasem.
„Je mi líto, ale čtyři dny jsou minimální doba…“
„A existuje nějaké řešení? Opravdu odlétám už ve středu!“
„Ne to nejde, jedině že bych se domluvil s nadřízeným, že bychom vám víza vystavili expresně.“ Pokračuje rezervovaně úředník. „Víza byste pak měl do dvou dnů.“
V duchu úředníka proklínám, že mi rovnou nenabídl možnost nechat si vystavit expresní víza. „Musím podat nějakou speciální žádost? Kolik expresní víza budou stát?“
„Žádnou speciální žádost nepotřebujete. Cena je 62 USD.“ Odpovídá úředník a do rohu žádosti připisuje propiskou slovo „Urgent“.
Vytahuju z peněženky 62 amerických dolarů a děkuju náhodě, že jsem si ve směnárně už vyměnil větší hotovost. Mít u sebe původně požadovaných 31 dolarů, tak se zase můžu rozloučit a nevím nevím jestli bych měl v pondělí ještě nějakou šanci víza získat.
„Přijďte si v úterý dopoledne, víza už budete mít určitě připravena.“
Komedie končí, s odevzdaným úsměvem se loučím a doufám, že v úterý víza skutečně dostanu…
Přiznejme si, Pákistán není tou nejčastější destinací pro masy českých turistů a tak není divu, že pákistánské velvyslanectví v Praze se hledá poměrně těžko. Nemá žádné své internetové stránky a získat tak aktuální informace o podmínkách pro získání víz je poměrně obtížné. V podstatě není nad osobní návštěvu.
Na internetu se mísí starší informace o uzavření ambasády před několika lety, a nutnosti vyřizovat víza ve Varšavě nebo Vídni, se staršími adresami a zmatečnými informacemi. Naštěstí Pákistán má opět své zastoupení v Praze a tak si povíme kde ho najít, kolik stojí víza, za jak dlouho je budete mít připravené a navíc přidám i formulář se žádostí ke stažení. »» Pokračování článku…
Čas neskutečně letí, je to už deset měsíců, co jsem se vrátil ze Srí Lanky a putování jižní Indií. Nemluvě o tom jak si stále pamatuji svou první cestu do Indie před necelými šesti lety. Blíží se vánoce a já se do obou těchto zemí opět vracím. Do Indie tak zavítám již počtvrté, na Srí Lanku v krátkém čase podruhé… Hlavním bodem mé letošní cesty však bude Pákistán.
Když se mě někdo ptá, kam že to letos opět letím, a já odpovím, že letím do Karáčí, projedu po zemi Pákistán na sever, kde po zemi překročím hranice s Indií, přes Bombaj dojedu do Chennai a po přeletu na Srí Lanku vyrazím na sever, kde je území pod vlivem Tamilských tygrů, řada lidí si klepe na čelo. Vliv médií je silný a marně vysvětluju, že je větší šance aby mě v Praze srazilo auto, než že se mi něco stane během cesty. V podstatě jedu do většího bezpečí. (Pokračování článku…)
»» Pokračování článku…
Od mého posledního zápisku uteklo několik měsíců, rozlétané léto přechází v podzim a já se stále držím plánu alespoň jednou, nebo dvakrát, za měsíc někam na pár dnu odletět. Jen čas na sepisování postřehů z jednotlivých cest se pro samé cestování nějak nenachází.
Je třeba se polepšit a tak s příchodem prvních barevných listů v korunách stromů, a novým balíkem letenek v kapse, nastává čas pro nové zápisky na mém cestovatelském deníku. Než přijde na řadu první z nich, dovolím si jen shrnout harmonogram mých letošních cest a výletů s náhledem na nadcházející měsíce. Tak tedy kam všude mě mé toulavé nohy letos donesly a donesou? (Pokračování článku…)
© Robert Štípek, Londýn 2008
»» Pokračování článku…
Není to tak dávno, když jsem během návratu ze Sri Lanky využil šesti letů během 36 hodin se zastávkami a přestupy ve čtyřech zemích. Byl to zvláštní pocit probudit se na Sri Lance, v poledne už nakupovat v ulicích Spojených Arabských Emirátů, v noci zdravit celníky v Turecku, o několik hodin později mrznout na jednom, a následně i druhém, německém letišti, k večeru jen tak tak doběhnout k odbavení na letišti v Itálii a usínat v pražské posteli. Upřímně, stačilo jednou. Psal se únor 2008 a mě tímto stylem začal rok, který strávím v oblacích více než kdy předtím. »» Pokračování článku…
Cestování není vždy jen o slunci, úsměvech, odpočinku, krásných zážitcích a radosti. Na cestách potkáváme i bolest, smutek, křivdy a bezpráví. Takový je prostě život kolem nás. Nejinak je tomu i v černé Africe, do které nás zavedou fotografie Jana Šibíka v rámci výstavy „Zapomenuté světy“.
Fotografie vypráví příběhy z Keni, kde dobrovolní lékaři z mezinárodní humanitární organizace „Lékaři bez hranic“ bojují s nemocí zvanou viscerální leishmanióza, známá též jako kalaazar, při níž parazit napadá imunitní systém a ročně usmrtí 60 000 nakažených. Další kolekce fotografií nahlíží do denních osudů a života „vnitřně vysídlených“ uprchlíků v Ugandě.
Výstava „Zapomenuté světy“ probíhá od 6.6. do 15.6.2008 ve stanech na pražském Náměstí míru mezi 11:00 a 19:00. Vstup je zdarma. Více informací najdete na oficiální stránce.
© Jan Šibík, Zapomenuté světy (Uganda)
