- Datum vydání:08.01.2010
- Komentáře:Žádný komentář
- Kategorie:Filipíny a Malajsie 2009/2010
Je ráno, šedivé mlžné mraky se převalují přes okolní hory a slunce pomalu stoupá vzhůru. Vítejte v Banaue, nudné malé horské vesnici, odkud vyrážím vstříc do další vesnice – Batad, ukryté za „devatero horami“ mezi kaskádami terasovitých rýžových polí. Další výprava za poznáním, další výprava na protažení mého těla, další dech beroucí cesta.
Bylo to už před dvěma tisíci lety, kdy tu prapůvodní obyvatelé jménem Ifugao začali budovat svá pole v těžko dostupných kopcích. Za pomoci primitivních nástrojů vybudovali dílo, nad kterým dnes zůstává rozum stát a není s podivem, že je zapsáno na seznamu chráněných památek UNESCO. Ale vraťme se na začátek celého příběhu, zpátky do vesničky Kabayan…
Cestovat sám znamená, že vlastně nikdy moc dlouho sami nevydržíte. Potkáváte lidi, místní i jiné cestovatele a sdílíte s nimi zážitky a části své cesty. Dva dny v Bruneji jsem prochodil s jedním britským chlapíkem (61 let), nejinak tomu bylo po několik posledních dnů s Kanaďankou Joanne (43 let). Potkali jsme se ve stejném (jediném) hostýlku ve vesnici Kabayan a naše plány měly podobné obrysy. Slovo dalo slovo a nejenže si člověk povyprávěl spousty historek, ale ušetřil i nemalé peníze, když jsme mohli řadu nákladů dělit dvěma. Následující výprava tedy čítá dva účastníky. Do doby, než se po několika dnech naše cesty opět rozdělily…
Kabayan a Banaue jsou na mapě tak blízko a přesto cesta trvala 10 hodin. Zase celý den strávený přesunem. Neprostupné hory nenabízí jinou možnost a tak jedete dvojnásobnou vzdálenost na opačnou stranu, abyste se pak mohli oklikou vracet. Zprvu autobusem, pak jedním jeepney, druhým a třetím, až za tmy vystupujete v Banaue. Rychle se ubytovat za příjemných 80Kč (vlastní pokoj/noc) a dobře vyspat.
A je tu již zmiňované ráno, předposlední den roku 2009 a my společně s Joanne vyrážíme na celodenní výpravu za rýžovými terasami u vesnice Batad. Sami, bez průvodce a pěšky. „To bude za 1800 PHP“ říká nám zaměstnanec hotýlku, kde jsme se ubytovali. „To máte 1200 doprava a 600 za průvodce“. Hm, 700Kč? Ale houby. Nesnáším chodit někde s průvodcem, když vysloveně nemusím. A to je právě tento případ. A doprava? Vždyť můžeme jít pěšky a nebo využít místní dopravu ne? Vždyť je to „jen“ 12 kilometrů na hlavní rozcestník a pak už „jen“ dvě až tři hodiny chůze…
A tak jdeme. Pěšky, krok za krokem a užíváme si pozdravy místních lidí i mávání malých dětí doprovázené halekáním slovíčka „helouuuu“ nebo „hepy ňů jýr“. S každou zatáčkou se nám nabízí nové a nové výhledy do krajiny zatímco slunce pomalu stoupá zpoza obzoru. A nutno konstatovat, že o sobě dává vydatně vědět. Silnice se vine pomalu vzhůru a po první hodině chůze začínáme koketovat s myšlenkou zastavit nějaký jeepney a šetřit síly na hlavní část cesty. „Hele jeepney“ ukazuju Joanne projíždějící hromadný dopravní prostředek. Ten projel kolem aniž bychom stihli zareagovat a mávnutím si jej zastavili. „Vsadím se, že to byl poslední co tudy projel“ vtipkuju. Uběhla už druhá hodina a já se smíchem vzpomínám, jak jsme před hodinou skutečně viděli poslední jeepney. Štěstí se na nás nakonec usměje v podobě motorizované tříkolky, ze které právě vystupují místní. Vozítko pro tři pasažéry opouští asi pět Filipínců a ve vozítku stále zůstává jedna postava. Tím je Japonský turista, čímž se naše výprava na chvíli rozrůstá na tři členy.
Zbylých šest kilometrů nás tedy vzala tříkolka za 50 PHP na osobu. Odtud už další prudké stoupání, klesání a stoupání. Ani ne po třech hodinách jsme vysoko nad vesnicí Batad. Kam oko dohlédne všude jsou v krajině „vytesané“ terasy s rýžovými políčky. Jsou jich desítky, stovky… Škoda, že je právě po sklizni a políčka nezáří svou typickou zelenou barvou.
Scházíme do vesnice, procházíme po kamenných hrázích oddělující jedno políčko od druhého a zadržující uvnitř vodu. Úzké cestičky mezi domky, políčky i dvorky místních obyvatel. Už chápu proč se nám na cestu dolů do vesnice nahoře nabízeli průvodci. Na co průvodce, když dolů vidíme a nejde netrefit, ne? Stačilo dvacet metrů a už se ptám prvního místního na cestu. Stejné otázky opakuju asi desetkrát než skutečně sestoupíme do údolí do vesnice. Pohled zpět nahoru odkud jsme sestoupili mě děsí. Skutečně se musíme vracet stejnou cestou?
SOUVISEJÍCÍ FOTOGRAFIE:
Zpátky to jde ztuha. Jak při himalájské výpravě sunu jednu nohu za druhou, jeden schod střídá druhý, časté přestávky mě zachraňují. Sakra, to byla teprve cesta na vrchol, teď ještě přes hodinu džunglí s dalším stoupáním a další hodina dolů na silnici. Tam už si snad chytneme projíždějící jeepney nebo tříkolku.
Ale kdeže. Naším směrem pro změnu opět nic nejede a tak vyrážíme zase po svých. Hodinu, dvě… Po šesti kilometrech zastavuju první jeepney. Skáču na střechu a za 25 PHP (10Kč) se necháváme odvést zpět do Banaue.
Uf. To byl zase den. Nádherné výhledy, podlamující se kolena z vyčerpání, skvělé vzpomínky které zůstanou. A nestálo nás to víc, než trochu vlastních sil, 75 PHP za dopravu a 25 PHP příspěvek v turistickém centru nad vesnicí Batad. Tedy 200 za oba dva, lepší než 1800 za hotelovou cenu…
Žádné komentáře