- Datum vydání:13.12.2009
- Komentáře:Žádný komentář
- Kategorie:Filipíny a Malajsie 2009/2010
Něco málo přes čtyři hodiny jízdy autobusem na sever od Kuala Lumpur a rázem jste v krajině plné malebných pohoří, čajových plantáží a všudypřítomné zelené džungle. Cameron Highlands. Místo, které vysloveně svádí k toulkám po místních trekových stezkách a dokonalému pročištění hlavy trochou té fyzické námahy.
Ubytování ve všemi doporučovaném Father’s Guesthouse zcela splnilo svůj účel (a přiznejme si, že cena 10RM za postel, tedy 50Kč, neměla konkurenci). Ideální poloha, nízká cena za přespání, WiFi a vlídný personál. Můj nový domov pro nadcházející dva dny.
Vyrazit na trek hned první den? Kdepak, to chce hezky s rozvahou a nejdřív je třeba se rozkoukat, ne? A tak jsem se vydal na prohlídku městečka Tanah Rata vzdáleného pět minut chůze od mého ubytování. A dalších deset minut chůze na objevení jeho konce. Maximálně tři ulice, to je Tanah Rata. Ale pozor, můžeme tomu sice říkat místo, kde dávají lišky dobrou noc, ale zase tu mají skvělý Starbucks. Takže to musí být definitivně město.
Na konci města začínal jeden pohodlný dvacetiminutový trek vedoucí kolem malých vodopádů. Tolik alespoň tvrdil průvodce. Když už jsem tu, proč ho neprozkoumat? A tak jsem vyrazil na „malý trek“ ze kterého se rázem vyklubalo pět hodin překonávání nástrah džungle, překračování padlých stromů, bahnitých cestiček a neustálého šplhání do místních kopců.
SOUVISEJÍCÍ FOTOGRAFIE
Odbočkou z prvního treku přes rozpadlou rozhlednu jsem se napojil na trek, o kterém cedule zarytě tvrdily, že má číslo šest, i přesto, že mapy místního území šestku neznaly. A tak jsem šel kam mě nohy nesly a pomalu se blížil ke kopci Gurung Beremban (1847m). Náhodné návěsti podél cesty občas prozradily vzdálenosti k dalším možným cílům cesty, jen na vrchol Gurung Beremban informace o vzdálenosti chyběla a dnes mám pocit, že to byl záměr. Kdyby mi řekli předem, co mě čeká, už dávno bych se otočil a šel včas zpět. Jenže takhle jsem se mohl jen ujišťovat, že „teď už to přeci musí být jen kousek“. Čím víc jsem se vzdaloval od města, tím častěji jsem si říkal, že když už jsem došel přes všechny útrapy sem, nemůžu to vzdát. Vzdal jsem to, samozřejmě.
Z malé procházky po treku číslo čtyři se vyklubalo pět hodin. Ze čtyřky, přes neexistující šestku na trojku a kdo ví jak daleko od vrcholu Gurung Beramban otočka, zpět přes pětku a rovnou do sprchy a pomalu umírat při sledování západu slunce z Father’s Guesthouse.
Jistě, ve svých vyprávěních budu tvrdit, že jsem tam málem vypustil duši, ale nutno konstatovat, že mě to bavilo. V jednu chvíli se modlíte, aby se na chvíli objevila rovinka a o několik hodin později si říkáte, jak skvělé to umírání vlastně bylo. Tak tedy zítra znovu na další trek. „Jednička“ čeká!
Žádné komentáře