Cesta mi trvala 41hodin bez přestávek. Ale jsem tu. Mé nejoblíbenější město v Indii – Varanasi. Město, které nabízí prakticky vše, co může Indie nabídnout.
Svaté město ležící na břehu řeky Gangy, ke které vedou přes tři kilometry schodišť, schodů a schůdků neboli ghátů. Každý den, od rána do večera, k řece proudí tisíce poutníků i místních obyvatel, aby se v řece mohli vykoupat a další tisíce doprovází své zesnulé, aby se s nimi zde mohli naposledy rozloučit, než jejich těla shoří na dřevěných hranicích ghátu Manikarnika.
Varanasi je tak pestré. Neskutečně pestré. Úzké uličky plné obchůdků, vývařoven, zapadlých koutů s prodavači žvýkacího tabáku, svatyň a chrámů, holičů a krejčích, kteří od úsvitu šijí na svých historických strojích, které pamatují naše babičky a prababičky. Uličky tak úzké, že se jen ztěží vyhnete krávě, která laxně kráčí proti vám, tak klikaté, že se v nich během okamžiku snadno ztratíte. »» Pokračování článku…
Psalo se patnácté století, malý Kryštof Kolumbus si možná ještě někde v daleké Evropě hrál s loďkou ve vaně, a mocný Rao Jodha začal budovat město zvané Jodhpur. Dnes druhé největší město indického Radžastánu. Stovky malých modrých domků vystavěných podél úzkých uliček tvořící historické staré město, rámované majestátní pevností Meherangarh, kterou stále vlastní místní Maháradža.
Jodhpur mi opět po delší době připomněl, jak fascinující dokáže Indie být. Když se každé ráno probudíte a posadíte se na střechu svého hotýlku, popíjíte indický čaj a sledujete jak horké slunce rozzáří obrovskou pevnost vzdálenou jen pár stovek metrů od vás. Pak vyjdete do ulic, vyhnete se skupině krav, která ospale kráčí proti vám, míjíte staré budovy dýchající historií, malby zdobených slonů s bojovníky na jejich hřbetech vás sledují z každého druhého domu a pak dojdete do centra, kde už z dálky zdraví Vicky, osmnáctiletý prodavač výborných omelet se sýrem, a začíná připravovat vaši snídani… (Pokračování článku…)
Indie ve dne a Indie v noci jsou dva zcela rozdilne svety. Nejvic je to patrne po samotnem priletu. Mezinarodni letecke linky tu pristavaji velmi často kolem pulnoci a tak na turisty ceka uvodni sok v podobe neosvetlenych ulic, temnych zakouti, desitek spicich lidi na ulicich zabalenych do velkeho kusu latky a vzdalene pripominajici mrtvoly cekajici na odvoz, potulujici se skupiny krav, rvouci se potulni psi na hromade odpadku, smog, prach, smrad. Skvele uvitani.
Pak prijde rano. Stovky obchudku vytahnou sve rolety, slunce rozzari krasy chatrajicich historickych budov, zeny ve svých nadherne barevnych sari se prochazi po zeleninovem trhu, bez prestani troubici riksove se ladne protahuji kazdou skulinou mezi chodci na silnici, město ozije a vy vidite tu druhou Indii… Barevnou, vonavou, neskutecnou, vabici i odpudivou. Místo ktere milujete nebo nesnasite. To vse do chvile, nez zapadne slunce a město se opet ponori do sklicujici temne rise, ktera vas zene domu abyste tu preckali nez prijde další indicky novy den…
Další Silvestr strávený v Indii. Už potřetí jsem oslavil příchod nového roku o čtyři a půl hodiny dříve než všichni známí doma v Česku. Poprvé to bylo někdy před třemi lety, čekal jsem tenkrát na nádraží na příjezd nočního vlaku. Vlak přijel, ručičky na hodinkách se přehouply do nového roku, ale nikoho v mém okolí to nezajímalo. Popřál jsem si šťastný nový rok a šel hned spát na horní lehátko špinavého indického vlaku. Podruhé to bylo přesně před rokem. 31.12.2008 jsem právě přiletěl do Indie a lehce přešlý se sám toulal městem a hledal nějaký bar v lepším hotelu (jinde bary ve většině Indie nenajdete) kde bych mohl alespoň sedět mezi lidmi a přivedl se na jiné myšlenky. Moje snaha byla marná a tak jsem příchod nového roku spokojeně prospal v temném hotelovém pokoji bez oken. Ten včerejší Silvestr už jsem chtěl pojmout trochu jinak… »» Pokračování článku…
Z Lahore na jediný hraniční přechod mezi Pákistánem a Indií je to v podstatě kousek. Městský autobus číslo 4 vás od vlakového nádraží dopraví během půlhodinky do malého pohraničního městečka za necelých 5Kč a odtud je to na hranice už jen sedm kilometrů. Cestu vám pak rádi zkrátí rikšové za pár korun.
Hned po příjezdu na mě volal jeden místní prodejce, který si prostě chtěl povídat. Svou velmi dobrou angličtinou kladl jednu otázku za druhou a postupně mi představil i své dva malé syny. Jako pohoštění jsem dostal čerstvý mrkvový džus a v příjemné atmosféře zde strávil necelou čtvrthodinku. Vydal jsem se pak dál hlavní ulici směrem k hranicím a po chvíli zjistil, že už tu nejsou žádní rikšové, které bych mohl odmítat. Naopak. Teď bych spíš nějakého potřeboval, ale vracet se mi zpátky nechtělo a tak jsem šel a šel. Po chvíli se u mě zastavil mladík na motorce, jestli prý nechci svézt. Mé argumenty, že mám těžký batoh ho neodradily a tak mě odvezl až téměř na hranice. Zbylých 500 metrů jsem si kráčel mlhou hustou tak, že by se dala krájet a užíval si poprvé na cestě nádherného ticha. Auta projížděla kolem jen sporadicky, ptáci spokojeně prozpěvovali z korun stromů na okolních políčkách a já byl spokojený. Byla to příjemná změna. »» Pokračování článku…
Pobyt v Pákistánu je neskutečně levný. Levnější, než Indie a levnější, než by kohokoli napadlo. Ve své podstatě se tu můžete potulovat za přibližně 100Kč/den a hlady neumřete. Na rozloučenou s Pákistánem shrnu ceny vybraných služeb a potravin.
Ubytování v levném hotelu (jedna osoba) 60Kč na 24 hodin
Internet (1 hodina) 6Kč
Autobusová doprava (Bahawalpur > Lahore, 14 hodin) 63Kč
Balená voda (500ml) 3,50Kč
Balená voda (2l) 7,50Kč
5 malých banánů 4Kč
Mandarinky (velká, 1 kus) 1Kč
Hamburger na ulici (bez masa) 6Kč
Zmrzlina Cornetto (Algida) 5Kč
Polévka na ulici 2,50Kč
Smažené občerstvení na ulici (Samosa, Pakora, 100g) 5Kč
Zinger v KFC 45Kč
Brambůrky Lays 6Kč
Holení u holiče 7,50Kč
V podobném duchu se nesou i ceny ostatních výrobků. Za 3000Kč na měsíc se dá v Pákistánu žít bez větších problémů. Nádhera….
Pákistán, Bohem i Alláhem dávno zapomenutá země a tisíce minaretu volající své modlitby směrem do Mekky to nezmění. Čas se tu již dávno zastavil. Možná jednoho dne přijde změna, snad když vláda přestane utrácet čtvrtinu svého státního rozpočtu za armádní výdaje. Snad…
Od Lahore směrem na jih nenajde člověk nic než zaprášenou krajinu, která se změnila ve skládku odpadků, miliony lidí plní úzké uličky hustě zastavěných měst o která se nikdo nestará. Nové betonové domky stavěné chaoticky na každém volném prostranství mezi desítkami jiných rozpadajících se domů. Vpravo půl domu chybí, vlevo brzy spadne dům celý a naproti vám nově postavené betonové hřiště pro děti, které se do roka zcela bez pochyb změní v ruiny a vhodné místo pro další hory odpadků. Když se v tomto světě denně pohybujete, zvyknete si, ale i tak ve vás přetrvá ten skličující pocit a ve skrytu duše si říkáte, že této zemi už není pomoci.
S odpadky obecně si tu nikdo hlavu neláme. Odpadkové koše prakticky neexistují a vše přebytečné končí pod nohami. Je jedno jestli jdete po ulici, sedíte na nádraží nebo jedete dálkovým autobusem. Stačí pár hodin a při výstupu z dopravního prostředku odkopáváte obaly od jídla a pod nohami vám křupou skořápky od oříšku, na kterých před půl hodinou ulítávala mladá rodina na sedadle před vámi a jejich ruce zbytky jídla podvědomě shrnuly do uličky.
Když jsem odjížděl z Lahore směrem k hranicím s Indií, ptal se mě jeden místní, co jsem na jihu Pákistánu vlastně dělal: „Vždyť tam není nic k vidění,“ povídá s úsměvem ve tváři. „Je dobré vidět, že tu nic k vidění není.“ Odpovídám se stejným úsměvem.
Jsem rád, že jsem do Pákistánu vydal. V mnohém připomíná Indii, ale ta záplava chutí, barev a historie, kterou nabízí Indie, Pákistán prostě nemůže nabídnout. Jen ti lidé jsou stejně přátelští na obou stranách hranice. Bez ohledu na to, jak moc se vzájemně nesnáší. Jejich dobrosrdečnost a věčné úsměvy jsou prostě fajn. A o tom to cestování vlastně je. Je jednoduché ležet u bazénu v hotelovém komplexu, ale je lepší ochutnat všechny chutě světa, ty hořké i ty sladké.
