- Datum vydání:20.01.2009
- Komentáře:Žádný komentář
- Kategorie:Mé vlastní cesty, Pákistán, Indie a Srí Lanka 2008/2009
Na plážích nikdy dlouho nevydržím a i když jsem na Srí Lanku letos zaskočil jen proto, abych si užil moře po cestování v Pákistánu a Indii, moje plány se stále mění. Velké památky a turistická místa jako Anuradhapura, Polonnaruwa, Sigyria, Dambulla, Kandy, Adamova hora… to vše letos ignoruji. Ostatně, uvedená místa jsem si užil přesně před rokem. Naopak, zvědavost mě táhne do míst, která jsou trochu z ruky a turisté sem prakticky nezavítají. Takovými místy byly i Maligawila s vysokými sochami ukrytými v džungli a Kataragama, třetí nejuctívanější místo na Srí Lance. (Pokracovani clanku…)
Maligawila je malá vesnička ukrytá za kaučukovými plantážemi na okraji džungle někde na jihovýchodě ostrova. Důvod, proč se sem sjíždí lidé z okolí jsou dvě 11 metrů vysoké sochy ze sedmého století ukryté mezi vzrostlými stromy. Stojící Buddha a deset minut chůze od něj socha představující Maitréju. Obě sochy byly kdysi součástí rozsáhlého chrámového komplexu, ze kterého se dávno nic nezachovalo. I obě sochy byly málem zapomenuty a rozpadlé na kusy se skrývaly zarostlé bujnou vegetací. Až v roce 1991 byly všechny kusy dohledány a sochy znovu složeny a zrestaurovány.
Mám rád místa, která nejsou jen turistickou atrakcí, ale stále žijí. Je krásné sedět pod sochou Maitréji a poslouchat zpěvy místních babiček opakující melodické modlitby, kolem vás se omotává vůně vonných tyčinek a vy se rázem ocitáte v jiném světě.
O pár hodin jízdy autobusem dál na jih se nachází město Kataragama. Po Chrámu buddhova zubu v Kandy a Adamové hoře třetí místo, kam se nejvíce sjíždí věřící bez rozdílů náboženství. Tohle je věc, která se mi na Srí Lance líbí. Křesťanství, hinduismus i islámská víra se tu neskutečně proplétají a koexistují bez jakýchkoli problémů. I v Kataragamě naleznete cestou k svatyni boha Kataragamy u vchodu muslimskou mešitu a samotný bůh Kataragama je směsicí hinduistické a buddhistické víry. Nikdo už nedokáže určit ke které straně vlastně patří. Každá víra má pro něj své vysvětlení.
Svatyně zasvěcená Kataragamovi z druhého století před naším letopočtem je hlavním bodem komplexu svatyní a přilehlých parků, kam se den co den schází tisíce věřících. Je snad i symbolické, že tato svatyně je jednou ze tří, které stojí vedle sebe. Jedna patří Buddhovi, druhá hinduistickému Ganéšovi a třetí právě Kataragamovi.
Se západem slunce počet poutníků vzrůstá, před vchodem do komplexu jsou otevřeny desítky stánku s obětním ovocem, vonnými tyčinkami a dalšími proprietami, které věřící přináší Kataragamovi. Přes den může být toto místo pro řadu návštěvníků zklamáním. Malé svatyně nijak neohromí, ale vše se mění v okamžiku, kdy slunce zapadne. Kataraagamova svatyně se otevře, začnou znít rytmické rány bubnů, rozezní se zvony a zvonky, ke všemu se přidá i ganéšova svatyně s dalšími silnými zvony, věřící proudí dovnitř s mísami plnými ovoce jako obětními dary. Ananasy, banány, melouny, kokosy… Celou dobu jsem přemýšlel, co se s obětními dary stane. Přeci jen jsou poměrně objemné a po pár desítkách poutníků by nebylo kam dary ukládat. Že by je hned rozkradly tlupy místních opic? Kdepak! Chytře to mají vymyšleno. Obětní dary jsou od věřících převzaty, za plentou je nad nimi vykonán rituál a dary jsou následně vráceny poutníkům, kteří je po opuštění svatyně s radostí spořádají. Jak prosté.
Nemám rád, když jsou turisté účastni rituálů, o kterých nemají příliš tušení, s jejich vírou se nijak neslučují a jsou pro ně spíše atrakcí. I proto jsem uvnitř svatyně s pokorným poděkováním a děkovným úsměvem odmítl požehnání od místního představeného. Jeho nabídka ale přišla znovu a byla tak upřímná, že jsem se už nemohl bránit. Na čele mi přibyla značka od bílého prášku a do dlaní mi byla nalita posvátná voda, kterou jsem z dlaní následně vypil. Pak už jsem jen seděl venku a sledoval neubývající proud poutníků a užíval si atmosféru místa a okamžiku…
Žádné komentáře