Pořád si myslím, že do Indie jezdí v létě jen blázen, nebo ten, kdo nemá na vybranou. Pro mě budou tyto končiny vždy ideální po vánocích, kdy ostatní vyráží se snowboardem do Krkonoš zatímco já si balím plavky. Nikdy jsem v létě v Indii nebyl, ale představu o téměř 100% vlhkosti, teplotách šplhajícím ke 40°C ve stínu (zrovna dnes je v Dilí 38°C) a monzunových deštích v nepravidelných intervalech skrápějící zaprášené ulice, mám. Ale Indie je země mnoha podob. Ladakh, na severu u hranic s Tibetem, je místo ukryté vysoko mezi himalájskými pohořími kde nezaprší a nezaprší a s příchodem horkých letních dnů zde jen tak tak stihne roztát sněhová přikrývka.
Ladakh je obklopen horami a hory jsou to hlavní lákadlo svádící obout si pevné boty a vyrazit na trek. Ten se běžným turistům otevírá přávě v období od června do října. I díky trekingu bude tato má šestá cesta do Indie trochu jiná. (Pokračování článku…)
© Georg Hafner, Leh, Indie.
»» Pokračování článku…
Kdyby se mě nedávno někdo zeptal co budu dělat příští rok v březnu, netušil bych co odpovědět. Teď už odpověď znám: „Budu v Japonsku!“.
Jsou věci, které prostě nenaplánujete. Přichází nečekaně. Stejně jako aktuální nabídka letenek Aeroflotu na trase Řím – Tokio a zpět za 6983Kč. (při rezervaci zadejte slevový kód „Akcniletenky.com2011“). Z Prahy do Říma létá pravidelně například Wizzair za nějakých 1500Kč. Pro mě to znamená letenky do Japonska komplet za cca 8500Kč.
Vybral jsem si 14 dnů na konci března, kdy se během prvních jarních dnů budu toulat v místech neznámých. Opět sbalím svůj batoh, přidám průvodce Lonely Planet a nechám se unášet co nejdál od běžných starostí…
© Bogdan Lazar, Chrám Senso-ji, Asakusa, Tokio, Japansko.
Už nikdy nebudu říkat nikdy. Prakticky po šesti měsících se budu opět vracet do Indie, tentokrát už po šesté…
Léto pro exotické cesty nemám rád, v Asii stoupají teploty ke 40°C ve stínu, monzuny skrápí rozpálené ulice a dusno by se dalo krájet. Jediným únikem tak mohou být hory, kde teploty klesají k sympatickým 25°C. Můj vysněný návrat do nepálských Himalájí se ukázal na léto jako nevhodný. Mračna a deštivé počasí dokonale kazí výhledy na majestátné osmitisícovky a tak po chvilce uvažování padla myšlenka na indický Ladakh přezdívaný jako Malý Tibet. Jeho řídce osídlené náhorní plošiny obklopené himalájským pohořím jsou opět zcela jinou Indií, které mě vždy lákala. Nejvhodnější obdobím pro návštěvu Ladakhu je právě období od července do září a pokud započítáme i poměrně dostupné ceny letenek na lince Praha – Dillí (Finnair, 13 580Kč), nebylo co řešit.
Od 25.6. do 18.7. se tak znovu budu toulat kdesi v Asii. Společně s Aničkou se vydáme do kopců kde vlají tibetské modlitební praporky šeptající své mantry větru, budeme roztáčet modlitební mlýnky v buddhistických Gompách a vyrážet na trek v místech, kde jaci dávaji dobrou noc.
© Bartosz Hadyniak, Stakna Gompa, Ladakh 2008.
Patnáctý den toulání se napříč Indií. Mezi prsty u nohou se prosýpá hladký písek, mořské vlny neustále šumí se svou ledabylou pravidelností, třicet stupňů ve stínu příjemně rozráží lehký vánek. Pláže Goa jsou tou správnou zastávkou před návratem domů.
Společně s Aničkou jsme postupně projeli řadu míst, operativně měnili plány, užili se nekonečného čekání na indické vlaky, obraceli žaludek naruby po záplavě indického jídla a mrzli při nečekaně chladných nocích severu Indie. Ať už jsme se procházeli ulicemi Delhi, kolem Zlatého chrámu v Amritsaru, zaprášenými uličkami růžového města Jaipur, po hradbách pevnosti Mehrangarh Fort nebo chodbách maharádžova paláce Umaid Bhawan v Jodhpuru, odpočívali v parku u Taj Mahalu v Agře, prozkoumávali zapomenuté paláce ve Fatehpur Sikrí, plavili se po Ganze a s pokornou tichostí sledovali spalování mrtvých těl ve Varanasí, ať už jsme byli kdekoli, stálo to za to.
Naše putování ještě nekončí, jen výrazně zvolňuje tempo. Následující fotogalerie je tak průřezem toho, co nás zatím potkalo a minulo… (Pokračování článku…
»» Pokračování článku…
Počasí je nevyzpytatelné kdekoli na světě. Když si ale naplánujete dovolenou na konkrétní období, nečekáte že bude dělat psí kusy. Možná už jsem po všech těch návštěvách Indie nepřízeň počasí z hlavy úplně vytlačil. Možná.
Ve stejném období jezdím do Indie pravidelně, vždy přelom roku. Jen jednou to byl březen/duben. Prosinec na severu Indie patří mezi chladné měsíce, ale zatímco v Praze padají teploty hluboko pod bod mrazu, tady je přes den při sluníčku počasí na tričko. Příjemných 22 stupňů je tak akorát na rozehřátí. Jen co však slunce zajde, teploty dokáží spodnout blízko k nule.
První den v Delhi letos počasí nepřálo. Mlha, chladno, sem tam déšť. Nebylo těžké změnit plán a odjet do Amritsaru o den dřív. Amritsar nás ale přivítal stejně pohostinně. A to už nám vlezlý chlad a šedivá obloha začala vadit. Před námi zbývala cesta do Dharamsaly a Mcleod Ganj – sídla současného Dalajlámy. Pohled na předpověď počasí zbořil i tyto plány. Déšť a teploty kolem osmi stupňů nebylo to co naše zmrzlá těla potřebovala. Do Dharamsaly už jsme nejeli, naopak vyrazili na jih přes Jaipur do Jodhpuru. Šest set kilometrů zpátky na jih a zase přišlo teplo a vrátilo se slunce.
Je neskutečné jaké rozdíly v počasí může znamenat jeden noční přejezd vlakem, pár stovek kilometrů vzdálenosti. Po letošní cestě už si budu moc dobře pamatovat, že na sever od Delhi je v prosinci prostě chladno a do států Himačalpradéš, Uttarpradéš a Pandžáb je lepší zavítat v říjnu/listopadu nebo březnu/dubnu. Když totiž ležíte na pokoji zabalení do spacáků, přikrytí dvěma dekami a od pusy vám stoupá pára, není to to pravé ořechové. Stejně jako dnes ve Fatehpur Sikrí.
Jediné co nás teď zabalené pod dekou hřeje, je myšlenka na rozpálené bílé pláže Goa, kam se už za pár dnů (za odměnu) přesuneme. Zaslouženě!
Amritsar patří mezi místa, která mě v Indii vždy svým způsobem fascinovala. Síla jedné víry, jedné myšlenky, jednoho přesvědčení dokazála vytvořit zázemí pro potulné poutníky či chudáky ulic a zároveň nabídnout očistu duše a nalezení vnitřního klidu pro deseti tisíce Sikhů, kteří sem putuji do svého Zlatého chrámu – denně.
Pětset let staré náboženství vzniklo nedaleko od Amritsaru, na území dnešního Pákistánu, jako reakce na zavedený kastovní systém. Rovnost jednoho k druhému je dodnes hlavní myšlenkou, která se tu nedá přehlédnout. (Pokračování článku…)
»» Pokračování článku…
Věštící rosničky avizovaly prosluněnou oblohu a 22 stupňů ve stínu. Ideální počasí pro první dny v Delhi. Kdeže! Ty mrchy si s námi jen hrály. Den před naším příletem letiště rušilo několik letů a o den později křídla našeho letadla krájela mlhu, kterou by nám záviděl i Rákosníček.
Co naplat. Tohle prostě nevyšlo. Chladno, vlezlá mlha a do toho i první kapky deště. Měníme pohotově plány a místo aklimatizačních dvou dnů rezervujeme hned první den místenku na noční spoj do Amritsaru. Utéct je snad to jediné, co v tuhle chvíli dává smysl. »» Pokračování článku…
