Každou chvíli sleduju hodiny zavěšené v prostorné chodbě. Čísla se mění pomalu jako by čas skoro vůbec neběžel a země se přestala točit. Za minutu budou čtyři hodiny ráno, 11.11.2012, poslední den našeho letošního putování po Filipínách. Tři týdny za námi a všude kolem mě teď jen velká prázdnota. Zážitky mizí kdesi ve vzpomínkách a v letištní hale milánského letiště je mrtvo jak v postapokalyptickém filmu.
Letiště Miláno – Malpensa. Další noc na letišti. 11.11.2012.
Nesnáším ty okamžiky, kdy trávíte rozlámané noci na letištích. Nemluvě o tom, když máte za sebou už duhou takovou noc v řadě. Poleháváte schoulení jak prašiví psi kdesi v koutě prostorné haly. Hodiny čekání před vámi, hodiny čekání za vámi. Je jedno jestli čekáte na navazující spoj, nebo se vám jen nepodařilo najít rozumné ubytování. V jednom koutě spí babička s dědou, kteří se choulí jeden ke druhému, na druhé straně středostavovský obchodník s kufříkem a dole pod sedačkami ležite vy opření o svůj cestovatelský batoh. Snažíte se spát, ale po chvíli se vždy budíte. Hledáte chvilku soukromí a pohodlí do té doby, než vás vyžene noční uklízeč se svým strojem. Rolety na obchodech zavřené, přepážky leteckých společností potemnělé a do dálky svítí jen opakující se nápisy „uzavřeno“.
Zvláštní svět. Neznámá odvrácená strana veškerého cestování. Když se vrátíte domů, vyprávíte o všech dobrodružstvích, co jste prožili. O nočních letištích se ale příběhy nevypráví. Nechť jsou tyhle poslední řádky z naší cesty věnovány všem nocím na letištích, zavšivených autobusových i vlakových nádražích, potemnělým čekárnám se zmateně pobíhajícími šváby a hodinám stráveným čekáním podél zaprášených cest. I tohle je cestování…
Na cestách po rozvojových zemích mě vždy náramně baví jejich svoboda. Nemyslím teď svobodu demokratickou, ale svobodu nespoutanosti. Kde jinde můžete cestovat bez jištění na střeše auta? Kde potkáte předškolní děti bezstarostně pobíhat po ulicích? Kde…
Ondra na střeše filipínského Jeepney.
Mám pocit, že západní svět se stále více dobrovolně svazuje nařízeními a direktivou ve jménu bezpečnosti. V Evropě často hnané nezastavitelným strojem EU, ve Státech zase strachem ze všeho. Koupání malých dětí na amerických plážích bez plavek? Zakázáno! (Ještě by to podněcovalo pedofily.) Koupání nahoře bez? Ohrožení mravní výchovy! Naskakovat za jízdy do MHD? Nepředstavitelné. Nechat dítě na ulici bez dozoru? Co jste to za rodiče! Sociálku na vás…
Já před třemi lety při první návštěvě Filipín.
Jak krásné je nechat na všechna tato omezení zapomenout, naskočit do přeplněného autobusu kdy za jízdy stojíte ve dveřích na jedné noze. Bezstarostně se smát spolu s dětmi plácajícími se v bahně na ulici, jezdit na motorkách kde jedinou fungující kontrolkou je ukazatel stavu benzínu, proplétat se chaotickými ulicemi kde doprava ztrácí veškerý řád a přesto funguje. Co na tom, že si děti občas natlučou a poučí se, že něco prostě bolí. Co na tom, že na motorce pro dva jede pět dospělých přičemž ten pátý na sedadle stojí a drží se za ramena toho před sebou. To všechno nese obrovskou svobodu, kterou si u nás možná pamatují naše rodiče a ještě více prarodiče. Svobodu, kterou v Asii nelze nemilovat.
Nádech, výdech. Nádech, výdech. Tvař ukrytá za potapěčskou maskou a šnorchl vztyčený nad hladinou. Moře pohupuje tělem v nepravidelném rytmu a oči sledují ten neskutečný život pod hladinou…
Jen co by jeepney popojel z města Dumaguete na ostrově Negros do malé rybářské vesnice Malatapay, jen co by malý člun pro čtyři pasažéry přes osm kilometrů po moři přeplul. Ani se nenadějeme a jsme na ostrově Apo. Ostrově, který napříč přejdete za půl hodiny, ostrov obklopený korálovými útesy a barevným podmořským světem. Necelé dva kilometry na délku plné kopcovitého terénu a prosté vesnice postavené z vlnitého plechu a palmového listí. Domov pro 850 obyvatel, místo kde se pod nohami motají rozesmáté děti s hlubokýma očima a úsměvem od ucha k uchu a kde rybáři chystají své sítě na noční rybolov.
Stačí pár kilometrů od břehu a člověk se rázem ocitá mimo realitu. Odříznutí od civilizace usnadněje nedostupnost elektřiny na celém ostrově, která běží jen po tři hodiny od šesti večer. Po deváté rázem padne tma a na dalších 24 hodin je ostrov opět bez proudu. Člověk najednou neřeší běžné starosti a přizpůsobí své rytmy životu na ostrově se vším co k tomu patří.
Ráno vstát, nasadit vybavení na šnorchlování a jít si zaplavat s metrovými želvami, které pod hladinou ladně plují po vašem boku. Pozorovat vlnění korálů a barevný rej ryb všude kolem vás. Projít se na vyhlídku k majáku, na nejvyšší místo ostrova, hledat malé liduprázdné pláže nebo jen tak šourat nohama po vesnici. „Hello“ ozývá se zprava.“Good morning“ ozýva se zleva. Do toho vzápetí malé děti vykřikující své „Helooooou“ a radující sez našich reakcí. Svět se najednou točí pomaleji a na dva dny se zpomalujeme společné s ním…
Jsou věci, které prostě nenaplánujete. Během cest se vám mění pod rukama i pod nohama a nic nenaděláte. Stějně tak tomu bylo ve městě Naga.
Náš časně ranní příjezd kolem půl čtvrté nebyl pravda ideální. Přesto jsme si našli poměrně rychle ubytování a na pár hodin ještě ulehli. Hlavním plánem byl dvoudenní trek na sopku Mt. Isarog (2000 m.n.m.) ležící ve stejnojmenném národním parku. Pro trek je zapotřebí místní průvodce (s vybavením) a úřední povolení. Myšlenka vyrazit ještě ten samý den po příjezdu nebyla reálná. Sledujíce podmračenou oblohu jsme alespoň vyrazili sjednat průvodce a povolení pro druhý den. (Pokračování článku…)
© Robert Štípek, Vyhlížení žraloků obrovských, Donsol, Filipíny 2012.
»» Pokračování článku…
Před třemi lety jsem tu slavil příchod nového roku a tohle ospalé městečko se od té doby vlastně vůbec nezměnilo. Míjím zápraží domu, kde jsme tehdy o půlnoci s místními popíjeli pálenku z cukrové třtiny, za rohem kostel kde se po půlnoční mši tancovaly místní tance, z karaoke baru stalé zní za uši tahající popěvky a divoká řeka protínající město nezastavitelně hučí do noci…
Banaue ukryté v Kordillerách severního Luzonu, nějakých 10 hodin autobusem od Manily, láká na výpravy za terasovitými rýžovými políčky, které tu po dva tisíce let budují příslušníci horských kmenů Ifugao. Tvarují místní krajinou po desítky kilometrů, zařezávají se do kopců v nejnedostupnějších místech. Když si prohlížíme v banauském zapadlém muzeu dobové nástroje používané ještě před sto lety, zůstává rozum stát. Malé postavičky kolem metru padesát oděné do bederních roušek, kameny rozbíjející o jiné kameny a krajinu tvarující jen ostrým dřevěným kůlem. »» Pokračování článku…
Za okny rozkodrcaného autobusu jen temno, před mrazivýn vzduchem nekontrolované klimatizace se skrývám pod kapucí. Tři hodiny jízdy za mnou, dalších šest předemnou. Další noc bez pořádné postele. Opouštím kordilery severního Luzonu vstříc hlavnímu městu Filipín – Manile.
Nejsou tomu ani tři roky a znovu se toulám Filipínami. Tentokrát se svým kolegou a kamarádem Ondrou. Znovu se tak vracím na místa mě známá a předemnou je řada dalších, které na mé objevy teprve čekají…
Tři týdny jsou tak akorát znovu prolézat hory poseté rýžovými terasami kolem Sagady a Banaue, počítát kopce na ostrově Bohol, šnorchlovat mezi korálovými útesy společně se žraloky obrovskými, pokusit se vystoupat na vrchol sopky Mt. Isarog, sledovat kohoutí zápasy a popíjet levné filipínské pivo San Miguel…
Potraviny a podobné zboží
Cereálie Fitness & Fruit 240g – 150Ph (60Kč)
Cereálie CocoPops 400g – 149Ph (60Kč)
Mléko 1L – 70Ph (28Kč)
Voda 1L – 20Ph (8Kč)
Voda 1,5L – 28,50Ph (11,40Kč)
Káva Nescafé Classic 50g – 35Ph (14Kč)
Pepsi Cola 330ml (plech) – 18Ph (7Kč)
Máslo 227g – 78Ph (31Kč)
Máslo 100g – 36Ph (14Kč)
Vařené vejce 7-10Ph (2,80-4Kč)
Jogurty 125g – 25Ph (10Kč)
Icetea Nestea 500ml – 18Ph (7Kč)
Špagety 500g – 60Ph (24Kč)
Toastový chléb – 37Ph (15Kč)
Meloun – 25Ph/kg (10Kč)
Čokoláda RitterSport 100g – 77,50Ph (31Kč)
Snickers – 31,50Ph (12,50Kč)
Cigarety Marlboro 20ks – 36Ph (14,50Kč)
Šampon Pantene 200ml – 104Ph (41,50Kč)
Caffé Latté Starbucks – 90-115Ph (36-45Kč)
Ubytování
Obvyklá cena za jednu noc se pohybuje v cenách 250-350Ph/noc (100-140Kč). Za stejnou cenu se často ubytují dva lide v jednom pokoji. Díky tomu, že jsem cestoval sám, byl jsem nucen se ubytovat za stejnou cenu ve dvoulůžkovém pokoji. Cena se udává za pokoj, ne za osobu.
Na plážích a v resortech se dá sehnat cena od 1000Ph (400Kč) za pokoj a noc.
Ceny odpovidaji cenám z ledna 2010 a přepočet je v kurzu 1 Filipínské Peso = 0,40Kč.
