Vsechny cesty vedou domu…


Jako by to priroda vedela uz několik dnu. Zitra rano za rozbresku odletam po trech tydnech z Filipin zpet do Kuala Lumpur a dva dny na to přes Londyn domu. Snad prave proto se obloha zahalila do mraku a dnes na rozloucenou pridala dest. Mozna.

Navraty po mnoha tydnech v cizich zemich jsou vždy plne emoci a snad nejlepe jsem to popsal loni po navratu z putovani po Pakistanu, Indii a Sri Lance. Nejinak je tomu i letos.

Divka z ostrova Bohol, Filipiny 2010© Robert Štípek, Divka z ostrova Bohol, Filipíny 2010.

Za ten mesic a pul jsem projel napric celou Malajsii a ochutnaval kousky Filipin. Z tech vice nez 7000 ostrovu jsem navstivil ani ne deset a tak je stále mnoho duvodu se vracet. Nezapomenu na uprimnou vstricnost Filipincu, jejich usmevy, na presuny mezi ostrovy pomoci velkych lodi i malych clunu pro par cestujicich stejne jako na poskakovani na strechach mistnich jeepney, na prirodu v kordilerach severniho Luzonu, ryzova policka i slunce nad hlavou.

Zaroven se ale tesim domu. Za tim, co je mi nejdrazsi, stejne tak za ceskym jidlem, do světa ktery funguje podle pravidel, na snih ktery jsem letosni zimu skoro nevidel (a ze ho v Cesku je az az…), tesim se na cestinu, kterou jsem tak dlouho neslysel (a ma hlava uz davno honi myslenky v anglictine), tesim se na praci s hlavou plnou napadu a odhodlani…

Diky poznavani světa si vazim toho co mam a odkud jsem. Jako by poznani jinych kraju a mravu pomahalo lepe poznat a ocenit to, co mame jindy skryte za sedi kazdodenniho zivotniho stereotypu. Uz proto by mel každý nekdy vykrocit ven z toho maleho mikrosvěta ve kterem zijeme a s odstupem a nadhledem zjistit, ze život je barevnejsi nez se nam často zda, a ze proste stoji za to…

Kohoutí zápasy na Filipínách


Dva hrdinové uprostřed arény opatrně našlapují s pohledy upřenými jeden na druhého. První výpad střídá druhý. Nebezpečné zásahy do hlavy následují první zářezy ostří přivázaného k noze, peří létá na všechny strany. Do toho hlasité výkřiky fanoušků umocněné vysokými sázkami na vítěze.

O vítězi je rozhodnuto během několika minut. Bere vše, pro druhého zbývá jen smrt. Vášeň, tragédie, peníze a krev. Jeden z mnoho kohoutích zápasů, které jsou neoddělitelnou součástí života na Filipínách.

Nejde však jen o drobnou kratochvíli. Stejně jako u nás doma je fotbal obrovským kolotočem ve kterém proudí spousta peněz, pro Filipínce jsou tím samým kohoutí zápasy. Od vysokých výher v desítkách tisíc korun (běžný měsíční příjem je tu kolem 3000Kč) po firmy produkující výživu a podpůrné prostředky pro špičkové kohoutí bojovníky. Od vitamínů po anabolické steroidy, prášky proti stresu a testosteron. Můžete nesouhlasit, můžete odvracet zrak, ale příští víkend proběhne další turnaj a vzejde další šampión… (Fotoreportaz uvnitr clanku…)

Kohouti zapasy, ostrov Siquijor, Filipiny 2010
© Robert Štípek, Kohoutí zápasy, ostrov Siquijor, Filipíny 2010.

»» Pokračování článku…

Křesťanství na Filipínách aneb Jesus Christ Superstar


Nadvláda španělských dobyvatelů provázená příchodem misionářů obrátila prakticky celé Filipíny na křesťanskou víru. O tom není pochyb. Tisíce kostelů a kostelíku na nejzapadlejších ostrůvcích jsou jen částí celé mozaiky. Zajímavé však je, s jakým entuziasmem tu je křesťanská církev prožívána.

Zatímco my slavíme velikonoce malováním vajíček a v lepším případě věřící zavítají na bohoslužbu do kostela, na Filipínách se někteří lidé dobrovolně nechávají ukřižovat, bičovat a trpět ve jménu božím. Ostatně obrázky těchto procesí každoročně proletí všemi světovými médii.

Když v muslimské zemi zazní z minaretů volání k modlitbě se zprávou, že Alláh je věčný, na řadě míst se dokáže vše zastavit. Auta na silnicích, lidé v obchodech. Vše proto, aby se každý mohl pomodlit a znovu vrátit k denním povinnostem. Ano, muslimové řadu věcí velmi prožívají, na rozdíl od křesťanů, kteří svou víru mají spíše v sobě, aniž aby ji veřejně deklarovali. Snad s výjimkou mladých křesťanů s kytarou na pražském Smíchově, kteří dokáží pravidelně oddaně křičet na celý svět, že Ježíš nás miluje. Když jsem však před nedávnem nakupoval v moderním supermarketu na ostrově Bohol, vystřídal v jednu chvíli neutrální písně z místního nákupního rozhlasu ženský hlas promlouvající o lásce boží. Jedním rázem se pohyb v obchodě zastavil, lidé sklonili hlavy, pípání pokladen ustalo, nepohnul se ani jeden nákupní košík a všichni byli v myšlenkách s Bohem. Amen. Hlas ustal, lidé kolem se pokřižovali na prsou a život se znovu rozběhl.

Když jsem den před Silvestrem seděl večer v hotýlku, nesl se městem nadšený zpěv a vše nasvědčovalo tomu, že někde probíhá skvělá párty. Nechal jsem se tím zpěvem vést, až jsem došel k basketbalovému hřišti místní školy, kde právě probíhal seminář mladých křesťanů. Zapomeňte na nudné čtení z Bible, zamlklé sezení v kostele kde vás pro každé hlasitější slovo napomenou. Ježíš je přeci superstar a to, co jsem viděl, bylo důkazem. Nadšení a skandování, které se dá přirovnat leda tak k dávným koncertům Kelly Family nebo šílenství kolem každého ročníku Česko hledá superstar. Ostatně, podívejte se na přiložené video. I takto se dá milovat Bůh, duch svatý a Ježíš. Já se tenkrát nezmohl na víc, než fascinovaně sedět, nevěřit svým očím a zároveň mít v podstatě strach…

Banaue – Nekonečné terasy s rýžovými poli


Je ráno, šedivé mlžné mraky se převalují přes okolní hory a slunce pomalu stoupá vzhůru. Vítejte v Banaue, nudné malé horské vesnici, odkud vyrážím vstříc do další vesnice – Batad, ukryté za „devatero horami“ mezi kaskádami terasovitých rýžových polí. Další výprava za poznáním, další výprava na protažení mého těla, další dech beroucí cesta.

Bylo to už před dvěma tisíci lety, kdy tu prapůvodní obyvatelé jménem Ifugao začali budovat svá pole v těžko dostupných kopcích. Za pomoci primitivních nástrojů vybudovali dílo, nad kterým dnes zůstává rozum stát a není s podivem, že je zapsáno na seznamu chráněných památek UNESCO. Ale vraťme se na začátek celého příběhu, zpátky do vesničky Kabayan… »» Pokračování článku…

Čokoládové hory ostrova Bohol


Je tomu už dávno, kdy přes ostrov Bohol přecházel obr, který stále plakal nad smrtí své milované. Jeho slzy se valily jedna za druhou a při každém dopadu na zem zkameněly. Možná vám někdo bude tvrdit, že těchto 1268 kopců vzniklo erozí vápence a korálových sedimentů, ale přiznejte, kterému příběhu spíše uvěříte?

Chocolate Hills se staly nejtypičtějším obrázkem ostrova Bohol. Tyto čtyřicetimetrové kopce jsou rozesety po celém středu ostrova a dokáží vyčarovat úžasnou podívanou. Třeba jako na přiložených fotografiích ze včerejšího rána… (Další fotografie zde…)

Východ slunce nad Chocolate Hills© Robert Štípek, Chocolate Hills, ostrov Bohol, Filipíny 2010.

»» Pokračování článku…

Kabayan – mumie ukryté ve filipínských kordilérách


Autobus poskakuje po serpentýnách horských silnic plných kamení a prachu, zatímco vy se modlíte za alespoň krátký úsek zpevněný betonem. Sesuvy půdy každou chvíli ukrajují okraje silnice a není s podivem, že padesát kilometrů dlouhá cesta do horské vesničky Kabayan trvá pět hodin.

Tady, uprostřed hor, v zemi potomků horských lidí Ifugao, poblíž nejvyšší hory severního Luzonu (Mt. Pulag, 2992 m.n.m.), je má první zastávka na Filipínách. Opět je na čase zkusit, co mé tělo vydrží při toulkách do přilehlých kopců. A aby cesta byla zajímavější, na jejím konci se vydám do jeskyně s mumiemi, které tu leží už stovky let. (Pokračování článku…)

Mumie v jeskyni na konci meho trekuJedna z mumii v jeskyni na konci meho treku. Kabayan, Filipiny 2010.

»» Pokračování článku…

Filipíny a pouliční kulinářská překvapení


Každý má rád lokální kulinářské zajímavosti a každý o nich s oblibou vypráví. Filipínská kuchyně není jen rýže, nudle a vepřové nebo kuřecí maso. Občas na ulici narazíte na jídlo, které se nedá zařadit mezi obvyklé. Nejinak tomu bylo včera když vedle mnoha jiných pofidérností připíchnutých na špejli, a připravených na gril, ležela na jedné hromadě malá kuřata. Stará jen několik dnů a velká tak akorát, aby se vešla dvě na jednu špejli. Celá, s vnitřnosti i hlavičkou. Dvě kuřátka za šest korun. Dobrou chuť.

Upřímně, kdy jindy budete mít možnost něco podobného ochutnat? Neodolal jsem a jak je vidět na fotce, kde prvnímu kuřeti ukusuju hlavu, moc se mi do toho nechtělo. Ale nakonec to přeci jen bylo prostě jen kuřecí maso v malém provedení. Kosti tak malé, že je necítíte a ugrilované do křupava. Příště zkusím další ňamku. Nechte se překvapit.

Kuratka Namka Kuratka Nam nam