Cesta mi trvala 41hodin bez přestávek. Ale jsem tu. Mé nejoblíbenější město v Indii – Varanasi. Město, které nabízí prakticky vše, co může Indie nabídnout.
Svaté město ležící na břehu řeky Gangy, ke které vedou přes tři kilometry schodišť, schodů a schůdků neboli ghátů. Každý den, od rána do večera, k řece proudí tisíce poutníků i místních obyvatel, aby se v řece mohli vykoupat a další tisíce doprovází své zesnulé, aby se s nimi zde mohli naposledy rozloučit, než jejich těla shoří na dřevěných hranicích ghátu Manikarnika.
Varanasi je tak pestré. Neskutečně pestré. Úzké uličky plné obchůdků, vývařoven, zapadlých koutů s prodavači žvýkacího tabáku, svatyň a chrámů, holičů a krejčích, kteří od úsvitu šijí na svých historických strojích, které pamatují naše babičky a prababičky. Uličky tak úzké, že se jen ztěží vyhnete krávě, která laxně kráčí proti vám, tak klikaté, že se v nich během okamžiku snadno ztratíte. »» Pokračování článku…
Psalo se patnácté století, malý Kryštof Kolumbus si možná ještě někde v daleké Evropě hrál s loďkou ve vaně, a mocný Rao Jodha začal budovat město zvané Jodhpur. Dnes druhé největší město indického Radžastánu. Stovky malých modrých domků vystavěných podél úzkých uliček tvořící historické staré město, rámované majestátní pevností Meherangarh, kterou stále vlastní místní Maháradža.
Jodhpur mi opět po delší době připomněl, jak fascinující dokáže Indie být. Když se každé ráno probudíte a posadíte se na střechu svého hotýlku, popíjíte indický čaj a sledujete jak horké slunce rozzáří obrovskou pevnost vzdálenou jen pár stovek metrů od vás. Pak vyjdete do ulic, vyhnete se skupině krav, která ospale kráčí proti vám, míjíte staré budovy dýchající historií, malby zdobených slonů s bojovníky na jejich hřbetech vás sledují z každého druhého domu a pak dojdete do centra, kde už z dálky zdraví Vicky, osmnáctiletý prodavač výborných omelet se sýrem, a začíná připravovat vaši snídani… (Pokračování článku…)
»» Pokračování článku…
Indie ve dne a Indie v noci jsou dva zcela rozdilne svety. Nejvic je to patrne po samotnem priletu. Mezinarodni letecke linky tu pristavaji velmi často kolem pulnoci a tak na turisty ceka uvodni sok v podobe neosvetlenych ulic, temnych zakouti, desitek spicich lidi na ulicich zabalenych do velkeho kusu latky a vzdalene pripominajici mrtvoly cekajici na odvoz, potulujici se skupiny krav, rvouci se potulni psi na hromade odpadku, smog, prach, smrad. Skvele uvitani.
Pak prijde rano. Stovky obchudku vytahnou sve rolety, slunce rozzari krasy chatrajicich historickych budov, zeny ve svých nadherne barevnych sari se prochazi po zeleninovem trhu, bez prestani troubici riksove se ladne protahuji kazdou skulinou mezi chodci na silnici, město ozije a vy vidite tu druhou Indii… Barevnou, vonavou, neskutecnou, vabici i odpudivou. Místo ktere milujete nebo nesnasite. To vse do chvile, nez zapadne slunce a město se opet ponori do sklicujici temne rise, ktera vas zene domu abyste tu preckali nez prijde další indicky novy den…
Další Silvestr strávený v Indii. Už potřetí jsem oslavil příchod nového roku o čtyři a půl hodiny dříve než všichni známí doma v Česku. Poprvé to bylo někdy před třemi lety, čekal jsem tenkrát na nádraží na příjezd nočního vlaku. Vlak přijel, ručičky na hodinkách se přehouply do nového roku, ale nikoho v mém okolí to nezajímalo. Popřál jsem si šťastný nový rok a šel hned spát na horní lehátko špinavého indického vlaku. Podruhé to bylo přesně před rokem. 31.12.2008 jsem právě přiletěl do Indie a lehce přešlý se sám toulal městem a hledal nějaký bar v lepším hotelu (jinde bary ve většině Indie nenajdete) kde bych mohl alespoň sedět mezi lidmi a přivedl se na jiné myšlenky. Moje snaha byla marná a tak jsem příchod nového roku spokojeně prospal v temném hotelovém pokoji bez oken. Ten včerejší Silvestr už jsem chtěl pojmout trochu jinak… »» Pokračování článku…
Z Lahore na jediný hraniční přechod mezi Pákistánem a Indií je to v podstatě kousek. Městský autobus číslo 4 vás od vlakového nádraží dopraví během půlhodinky do malého pohraničního městečka za necelých 5Kč a odtud je to na hranice už jen sedm kilometrů. Cestu vám pak rádi zkrátí rikšové za pár korun.
Hned po příjezdu na mě volal jeden místní prodejce, který si prostě chtěl povídat. Svou velmi dobrou angličtinou kladl jednu otázku za druhou a postupně mi představil i své dva malé syny. Jako pohoštění jsem dostal čerstvý mrkvový džus a v příjemné atmosféře zde strávil necelou čtvrthodinku. Vydal jsem se pak dál hlavní ulici směrem k hranicím a po chvíli zjistil, že už tu nejsou žádní rikšové, které bych mohl odmítat. Naopak. Teď bych spíš nějakého potřeboval, ale vracet se mi zpátky nechtělo a tak jsem šel a šel. Po chvíli se u mě zastavil mladík na motorce, jestli prý nechci svézt. Mé argumenty, že mám těžký batoh ho neodradily a tak mě odvezl až téměř na hranice. Zbylých 500 metrů jsem si kráčel mlhou hustou tak, že by se dala krájet a užíval si poprvé na cestě nádherného ticha. Auta projížděla kolem jen sporadicky, ptáci spokojeně prozpěvovali z korun stromů na okolních políčkách a já byl spokojený. Byla to příjemná změna. »» Pokračování článku…
Čas neskutečně letí, je to už deset měsíců, co jsem se vrátil ze Srí Lanky a putování jižní Indií. Nemluvě o tom jak si stále pamatuji svou první cestu do Indie před necelými šesti lety. Blíží se vánoce a já se do obou těchto zemí opět vracím. Do Indie tak zavítám již počtvrté, na Srí Lanku v krátkém čase podruhé… Hlavním bodem mé letošní cesty však bude Pákistán.
Když se mě někdo ptá, kam že to letos opět letím, a já odpovím, že letím do Karáčí, projedu po zemi Pákistán na sever, kde po zemi překročím hranice s Indií, přes Bombaj dojedu do Chennai a po přeletu na Srí Lanku vyrazím na sever, kde je území pod vlivem Tamilských tygrů, řada lidí si klepe na čelo. Vliv médií je silný a marně vysvětluju, že je větší šance aby mě v Praze srazilo auto, než že se mi něco stane během cesty. V podstatě jedu do většího bezpečí. (Pokračování článku…)
»» Pokračování článku…
Od mého posledního zápisku uteklo několik měsíců, rozlétané léto přechází v podzim a já se stále držím plánu alespoň jednou, nebo dvakrát, za měsíc někam na pár dnu odletět. Jen čas na sepisování postřehů z jednotlivých cest se pro samé cestování nějak nenachází.
Je třeba se polepšit a tak s příchodem prvních barevných listů v korunách stromů, a novým balíkem letenek v kapse, nastává čas pro nové zápisky na mém cestovatelském deníku. Než přijde na řadu první z nich, dovolím si jen shrnout harmonogram mých letošních cest a výletů s náhledem na nadcházející měsíce. Tak tedy kam všude mě mé toulavé nohy letos donesly a donesou? (Pokračování článku…)
© Robert Štípek, Londýn 2008
»» Pokračování článku…
