Jako by to priroda vedela uz několik dnu. Zitra rano za rozbresku odletam po trech tydnech z Filipin zpet do Kuala Lumpur a dva dny na to přes Londyn domu. Snad prave proto se obloha zahalila do mraku a dnes na rozloucenou pridala dest. Mozna.
Navraty po mnoha tydnech v cizich zemich jsou vždy plne emoci a snad nejlepe jsem to popsal loni po navratu z putovani po Pakistanu, Indii a Sri Lance. Nejinak je tomu i letos.
Za ten mesic a pul jsem projel napric celou Malajsii a ochutnaval kousky Filipin. Z tech vice nez 7000 ostrovu jsem navstivil ani ne deset a tak je stále mnoho duvodu se vracet. Nezapomenu na uprimnou vstricnost Filipincu, jejich usmevy, na presuny mezi ostrovy pomoci velkych lodi i malych clunu pro par cestujicich stejne jako na poskakovani na strechach mistnich jeepney, na prirodu v kordilerach severniho Luzonu, ryzova policka i slunce nad hlavou.
Zaroven se ale tesim domu. Za tim, co je mi nejdrazsi, stejne tak za ceskym jidlem, do světa ktery funguje podle pravidel, na snih ktery jsem letosni zimu skoro nevidel (a ze ho v Cesku je az az…), tesim se na cestinu, kterou jsem tak dlouho neslysel (a ma hlava uz davno honi myslenky v anglictine), tesim se na praci s hlavou plnou napadu a odhodlani…
Diky poznavani světa si vazim toho co mam a odkud jsem. Jako by poznani jinych kraju a mravu pomahalo lepe poznat a ocenit to, co mame jindy skryte za sedi kazdodenniho zivotniho stereotypu. Uz proto by mel každý nekdy vykrocit ven z toho maleho mikrosvěta ve kterem zijeme a s odstupem a nadhledem zjistit, ze život je barevnejsi nez se nam často zda, a ze proste stoji za to…
Nezdá se to, ale polovina mé cesty utekla tak rychle. Tři týdny v Malajsii po kterých přichází přesun na další tři týdny na Filipínách. Jedna kapitola se uzavírá aby druhá mohla začít a tak než příběh s názvem Malajsie 2009 zcela uzavřu, zkusím shrnout pár pocitů a dojmů do jedné ucelené podoby.
Přiznám se rovnou, že hlavním cílem mé letošní dovolené byly Filipíny, ale skutečnost, že pro pobyt delší než tři týdny je potřeba vyběhat si v Praze víza přidala malajské části mé cesty týden navíc.
Do Malajsie jsem vyrazil z jednoduchého důvodu. Cena zpátečních letenek z Londýna do Kuala Lumpur za 5300Kč byla prostě neodolatelná. Kolem a kolem to vše dohromady otevřelo prostor pro tři týdny v Malajsii, které jsou dost dlouhé na to něco zažít, ale samozřejmě neskutečně krátké na to Malajsii poznat. (Pokracovani clanku…)
Je něco po osmé večer, štědrý večer a zase mám tak trochu jiné vánoce. Loni touto dobou jsem byl v Pákistánu, letos na severovýchodě ostrova Borneo – v Malajsii. Je to zvláštní pocit. Zatímco doma se všichni pomalu probouzeli a chystali bramborové saláty, vyráželi ještě na poslední nákupy dárků a zabíjeli kapra, já ležel na pláži a nebo se potápěl mezi stovkami barevných rybek v korálových útesech ostrova Sapi.
Když jsem před rokem seděl sám v křesťanském kostele v Pákistánu a sledoval rozzářený betlém, bylo to zvláštní. Do chvíle, než jsem opět vykročil do rozpálených ulic Karáčí. Letos je to vánoční Malajsie. Země v mnohém západní a přeci jiná. Umělé vánoční stromky v obchodech, vánoční výzdoba i kýčovité postavičky Santa Clause vytváří absurdní vánoční scenérii. (Pokračování článku…)
Vánoční den na ostrově Sapi, severovýchod ostrova Borneo, Malajsie
Zážitky na cestách dokáží překvapit každý den. Je neděle 20.12. a zmínka o Pulau Tiga National Park v knižním průvodci zněla prostě neodolatelně. Dva malé ostrovy s kýčovitými bílými plážemi, azurové moře plné korálů. Nepřekvapí, že zrovna toto místo se stalo dějištěm natáčení prvního dílu americké reality show Survivor (Trosečník). Neodolatelné? No samozřejmě!
Cesta k ostrovům vede lodí z ospalé vesnice Kuala Penyu odkud je to lodí jen co by kamenem dohodil. Tedy lodí 40 minut dojel. A tady se celý příběh začíná poněkud zadrhávat. »» Pokračování článku…
Jsou věci, které si při cestách prostě nemůžete naplánovat. A možnost zastavit se na místní svatbě patří určitě mezi ně. Bylo to včera kdy jsem se vylodil z trajektu ve vesničce Menumbok. Horko na padnutí (jak obvykle) a mé nohy se vydaly hledat nějaký minibus, který by mě hodil do cílové destinace. Po autobuse ani stopy, ale zpěv a hudba mě svedly z cesty a předemnou se objevila svatební veselice na malajský způsob.
Ženich a nevěsta sedící na vyzdobeném minipódiu ovíváni dvěma „čeledíny“ a kolem rodinní příslušníci a známí. Ti na mě hned s úsměvem mávali ať si jdu „jejich“ ženicha s nevěstou vyfotit jako by tušili, že foťák mám schovaný v batohu. Úsměvy všude kolem mě střídalo pozvání na jídlo ze švédského stolu a výslužka se sladkostmi na památku. Vše se seběhlo tak rychle a já už se opět loučil a tisíckrát děkoval. Nefalšovaná pohostinnost, dobrosrdečnost a upřimnost místních lidí mi zase jednou zvedla náladu. Prostě jen další den v Malajsii…
Že bych se toulal celých čtrnáct dnů po stezkách Cameron Highlands? Ale kdeže. Jen následující události ubíhaly v rychlém tempu a stávaly se z nich střípky zážitků, které dohromady ne a ne dát ucelený příběh. Dlouhé přesuny, městečka podobná si jako vejce vejci, a zase přesuny. Přesto tohle puzzle zážitků zkusím poskládat dohromady, uvidíme, co z něj vzejde.
Tak tedy pojďme navštívit ostrov Penang, odpočinkové město Melaka a nezapomeňme na Johor Bahru ležící těsně na hranicích se Singapurem. »» Pokračování článku…
Přeskočme teď trochu chronologii mého vyprávění o zemi Malajské. Pocity z dnešního dne si zaslouží malé glosy než budou zapomenuty. Ležím na posteli špinavého hotýlku kdesi na severu ostrova Borneo. Stát Sarawak, země Malajsie, město Sri Aman. Tolik se dá asi napsat o místě, které pro běh světových událostí nemá žádný význam, ale přesto….
Až dosud bylo každé město tady v Malajsii v mnohém „západní“. Tím myslím moderní, neosobní, uspěchané. Sri Aman je maličké městečko, ve kterém se turisté nezastavují a je tak nádherně ospalé jak letního dne na návsi někde v Horní Dolní. To vše pak dovoluje zvednout místním lidem hlavy, dívat se kolem sebe a usmívat se na svět. Snad proto mě dnes kolemjdoucí sami od sebe na ulici zdravili, děti na mě volaly a potutelně se při tom schovávaly za rohem, řidiči na motorkách zamávali… »» Pokračování článku…
© Robert Štípek, Divka z ostrova Bohol, Filipíny 2010.